Kategorie: Festy a cony

Advik 2015

Advik 2015Čas letí, Advik 2015 je pryč a já hned po jeho skončení usedl, abych ještě za relativního čerstva mohl sepsat veškeré dojmy, které z tohoto conu po 4 dnech pobytu na něm mám. Co tedy nabídl můj v pořadí pátý ročník, jehož jsem se zúčastnil? Opravdu je tento con tak špatný, jak se tvrdí?

Článek může obsahovat překlepy, nevhodný výběr slov a spoustu dalších nesmyslů. Brát s rezervou vzhledem k rychlému sepsání. Případné chybky budou brzy eliminovány. Děkuji za pochopení a přeji příjemné počtení!

 

Čtvrtek

Spousta nejistoty, ale i věcí k zabalení

Abych byl upřímný, nějak jsem se na letošní Advik netěšil. Ne, že bych neměl předem domluveno jeho prožití s partou, o které vím, že cony bere vážně a taktéž si je náležitě užívá, ale mé sebemenší nadšení brzdily klasické obavy, zda to vůbec bude stát za to. Balení věcí jsem tak nechával až na samotný večer před konáním, ale i tak si na něm dal záležet, protože přece jen, výjimečně jsem se rozhodl přespávat na místě, když to navíc vycházelo docela levně.

Ve čtvrtek jsem se tedy s mnoha myšlenkami kolujícími mou hlavou vydal ku mně velice dobře známé Modré škole, ve které se Advik koná již třetím rokem. Ještě předtím jsem se tedy stavil na hlavním nádraží, abych vyzvedl Takumiho a jeho partu. Bál jsem se, abychom se našli, ale vše dobře dopadlo. Původně jsem myslel, že dojel jen Takumi a Ania, ale v závěsu už byli i Šíba a jeho bratr Jiri, kterých jsem si prvně nevšiml a tak jsem je ani nepozdravil. Naše cesty již vedly k Modré škole, kde se táhla klasická roztroušená skupina lidí, jenž měla původně být frontou. Tím jsme se bez problému dostali až dopředu a čekali na odbavení.

Já nevím, zda nás chtějí potrollit, či ne, ale pásky byly jak jinak, než opět ty hnusné růžové. Samozřejmě, říkám to víceméně z legrace, je mi jedno, jaké budou, hlavně že budou, ale přece jen, růžová není zrovna atraktivní a hlavně neutrální barva. Lidi, co si kupovali vstupné na den, dostali naopak modrou a orgové šedou.

Ubytování proběhlo taky bez problému, kdy jsme si našli jednu ze tříd a tam se to rozhodli zakempit, ačkoliv jsme ze začátku museli přemýšlet ve stylu Tetrisu a já málem spal diagonálně na rozdíl od ostatních. Později jsme se dohodli s lidmi vedle, kteří se posunuli a tak jsme se seskládali normálně. Pak už nám nebránilo nic v tom, abychom si šli naplno užívat začátečního programu. Než jsme tedy zabočili tam, kam jsme měli namířeno, musel jsem se Takumimu smát poté, co z batohu vytáhl hnědé prsty s tím, že se mu tam roztekla čokoláda. Hmm, tak „čokoláda“…

 

Jak se neztrapnit před Japoncem

Naše první navštívená přednáška se zaobírala tím, jak se víceméně chovat v japonské společnosti, kdy jsem například netušil, že i úklona (kterou se vyjadřuje hned několik věcí) vyžaduje určitá pravidla. Taktéž jsem zjistil, jak moc se má vlastní povaha blíží té japonské, ačkoliv se rozhodně nesnažím nic kopírovat, takový jsem byl vždycky. Třeba mi byl velice blízký už jen fakt, že se japonci snaží nedělat rozpory a zachovávají v rámci kolektivu určitou harmonii, kdy to ovšem i znamená, že ne vždy musí být třeba pochvala upřímná.

Výborná záležitost, kde jsem se hodně dozvěděl. Sympatická přednášející měla i sama zkušenost díky dočasnému pobytu v Japonsku, takže nám vše naservírovala víceméně z první ruky, což je bezva.

  

 

A i trochu Zenyho pro začátek

Ačkoliv mám (respektive jsem poslední roky měl) na tohoto přednášejícího poněkud pokřivený pohled, nechtěl jsem trhat partu a vydal se s nimi na Zenyho speciální přednášku, kde jsme měli my, diváci, vybírat téma. Již předem bylo jasné, že největší ovace padly na téma „Boobs improve everything“, s čímž jsem taky souhlasil.

Přednáška by docela šla. Ze začátku to bylo spíš takové „ze života Zenyho a jeho přednášení“, ale zbytek byl víceméně o ukazování určitých titulů, kde jsou tyto prvky objemnosti, jenž se propadají až vy anatomické a fyzikální nesmyslnosti, poněkud přehnané a celkově, v jakých žánrech se s tím lze setkat (jak jinak, než ecchi).

 

Místnost zatarasená grckou

Večer už nebylo moc co dělat, tak jsme to zakempili ve třídě, pustili si kousek Mahou Senseie Negimy (který mě jakožto anime absolutně nezaujal), taktéž Asura Cryin' (což taky nebyl kdo ví jaký zázrak) a pak se pomalu chystali vydat do říše snů. Tedy, jak kdo…

Zhruba kolem třetí ráno se v místnosti ozvalo „Já věděl, že se to stane…“ a to odstartovalo celou tuto noční „srandu“. Po vběhnutí orgů a následném násilném rozsvícení bylo už jasno – někdo se pozvracel. A to nejen na svůj spacák, ale i na sousedův. Jediní z party, kdo netuhli, jsme byli my s Takumim, takže jsme tuto srandu sledovali společně s ostatní většinou třídy, která byla v mžiku na nohách. To už do místnosti vešel i výřečný, poněkud svými výroky zvláštní, ale vtipný týpek, díky kterému mám název této kapitoly. Holt „noc bývá kontraproduktivní“.

Nevím, jak vše bylo popravdě, protože vytírat to přišel jen jeden člověk, což nezabralo delší chvíli a už zase byla tma a my ulehali. Po zbytek noci čekal ale zase horor mě, protože ten týpek s výroky ležel zrovna vedle mě a jaksi měl potřebu se roztahovat, čili k ránu skončil víceméně na mé karimatce a pokaždé, co jsem se odsunul, on se přisunul. No, děs. Spánek pro mě osobně tedy stál za starou bačkoru.

  

 

Pátek

Ranní rozcvička á la Naruto, Tekken a Soul Calibur

Normálně se těmto místům vyhýbám jak čert kříži, ale tentokrát jsem se podíval i do herní místnosti a spolu s ostatními okusil každou ze zmíněných třech her (Mortal Kombat jsem nezkoušel). Nevím, co bych měl dodávat k tomu, že Takumi je cvok, který ovládá každou z her a navíc je v nich i zatraceně dobrý. Jiri, či Šíba byli prostě takoví normální hráči, se kterými se dalo hrát, ale Takumi? Říkám, magor (myšleno v dobrém).

Po pár pokusech v Narutovi, kterého jsem absolutně nepochopil a ani chápat nechci, prohraných bitvách v Tekkenovi, který mi nikdy nesedl, jsem si našel oblibu v Soul Calibur, který mě překvapivě bavil. Nevím, zda je to tím, že je zde unikátnější bojový systém pomocí sečných zbraní, případně holí a ke kontaktu tak dochází hlavně díky nim, ale prostě jsem z toho měl požitek. Zřejmě si jej pořídím i pro své PS3 a příště Takumimu natrhnu zadek! Respektive má herní postava té jeho.

 

Co dělat, když vás shipuje yaoi fangirl

Přednáška se zajímavým názvem, na kterou se z nepochopitelných důvodů přišlo podívat až podezřelé množství holek, ačkoliv nás, chlapů, nakonec také nebylo málo.

No, po přednášce se tomu ani nedivím, protože obsahem bylo hlavně ukazování toho, že shipovat (či slashovat) jde opravdu leccos (třeba Top Gear, že ano). Zároveň konečně znám rozdíl mezi tím, co znamená shipovat a co slashovat, což jsem do té doby nějak nerozlišoval, ani jsem neměl potřebu. Jinak tedy obsah poměrně odstrašující a škoda, že se nedostalo ani na druhy yaoi fanynek/fanoušků, kteří měli být rozebíráni v jiné přednášce.

Přednášející k tomu dodávala ovšem i pár off-topic příhod, kdy u jedné, kde popisovala, jak se v kině bojí vůbec jíst popcorn, aby ostatní nerušila, či jak nechápe toho, s kým tam případně jde a ten někdo v pohodě hlasitě srká, mlaská, atd., jsem ihned našel sám sebe a potěšilo mě, že nejsem jediný takový obezřetný vůči svému okolí, i co se pobytu v kině týče. Ačkoliv to tedy Takumi bral jako menší osobnostní problém, což mu brát nebudu.

  

 

Úchylův průvodce od nyotaimori po tamakeri

Naše cesty vedly dále ecchi sekcí a to další přednáškou s tímto zajímavým názvem. Dvojice přednášejících, která se na Adviku objevila prvně, si vzala téma podivných úchylek jako takových a to jak seriózně, tak jsme se všichni dokázali pořádně pobavit nad tím, co může komu za bizarnosti vůbec přijít takzvaně „nažhavující“ (sledování obličeje s následným pohledem do úst aktérky, či házení dortů po oděné poskakující aktérce).

Nad tím holt člověku rozum stál a taktéž mu mnoho vědomostí dal. Ale už nic dál… Zkrátka, velmi dobrá přednáška, přednášející zkušení v příslušících oborech (samozřejmě tím myslím psychologii a podobné vědy) a tudíž i kvalitní a obohacující obsah.

 

Setkání s Roudym

Člověku, se kterým jsem se následně setkal, věnuji celý nadpis už jen jako kompenzaci toho, že mi volal již ve čtvrtek, ale já si kvůli programu na něj nakonec neudělal čas. Když jsem mu to pak i típl na přednášce, musel jsem mu zpětně zavolat, abych se s ním domluvil, kde se tedy sejdeme. Na chvíli jsem se odtrhl od minulé party a po chvíli volání se tedy sešel konečně s Roudym.

Zašli jsme společně pro jídlo, prohodili pár slov, dostali se i k tomu, že tentokrát holt parta už vůbec nedrží pospolu a jen tak probírali, co nás napadlo. Ještě jsem potkal i Sýra a Pavla, kdy ani jeden z nich se Adviku nezúčastnil. Smutné, ale je holt vidět, kde začíná každý mít priority. Roudy ovšem vstupenku měl a tak jsem si na chvíli zase zkusil být vůdcem, leč extrémně malé „skupinky“ sčítající dva lidi a šli jsme do budovy najít Takumiho a ostatní.

Poštěstilo se je brzy najít u stánků, kde bych rovnou chtěl navázat výběrem věcí k zakoupení. Měli tam ohromné množství věcí, kde jsem našel nejméně 5 figurek, které mám dané na MFC jako „chtěné“ a sotva jsem se držel, abych nevytáhl peněženku a nezačal horlivě nakupovat. Naštěstí se mi podařilo přemoct sebe samotného, ačkoliv tu Soru z Yosuga no Sora jsem zvažoval po celý zbytek conu. Tak, možná někdy příště.

Následně došlo k opětovnému odtržení se od ostatních a jediné, co jsme věděli, kam se půjde jako na další přednášku. Usadili jsme se tedy s Roudym před sálem a čekali. Po chvíli dorazili i Jiri a Šíba, ale Roudymu náhle volal Netsu (jehož znám jen z vyprávění) a tudíž se od nás již nadobro odpojil a setkání tím skončilo. V sále, kde měla být přednáška nejen, že přetahovali, ale ještě tam vařili kdo ví co (dle Šíby indiány) a z otevřených dveří se linul pořádný smrad.

  

 

Cesta Shorinji Kempo

Docela jsem tušil, do čeho jdu, ale i přesto jsem se zůčastnil této přednášky. Jednalo se o jisté bojové umění, které ale zahrnovalo hned několik stylů – jak ty obranné, tak i útočné a dokonce došlo i na nejrůznější masáže.

Samo o sobě zajímavé, kdy bohužel mě osobně toto téma moc nebere a tudíž se mi po chvíli stalo, že jsem díky únavě z nepříliš prospané noci začínal zavírat oči a ke konci přednášky mi i jednou padla hlava a já měl tak co dělat, abych neusnul. Bohužel, z přednášky jako takové jsem si nic neodnesl, což ale není chyba přednášejícího, který vše vysvětloval opravdu do detailu a přehledně.

 

Doprava v Japonsku

Tuto přednášku jsem původně úplně zapomněl zmínit. Sice jsem už na podobném tématu byl nejméně jednou, ale když už jsem byl na přednáškové vlně, zašel jsem tam tedy se Šíbou a Jirim.

Přednášející měla smůlu v tom, že původně měla mít přednášku ještě s někým, nicméně i náhrady jí nakonec odpadly, takže to zůstalo na ní. A ačkoliv se bohužel časově moc netrefila a vyšlo to na zřejmě nejkratší přednášku, na které jsem byl, její povídání o dopravě v Japonsku dopadlo velice dobře. Dozvěděli jsme se, jak to tam je s povrchovou a podpovrchovou dopravou (vč. již zrušeného povolání „mačkače“ do plných vozů), že je to tam na rozdíl od naší dopravy v Praze poněkud organizovanější a nebo třeba i zajímavost týkající se pojízdných kol, která musí být registrována, ne jako u nás.

Nakonec dobré, ačkoliv sama přednášející v Japonsku nebyla, což ale není zábranou k přednášení o něčem se ho týkajícím. Nemůžu nic moc vytknout, diváci sami taky něco dodali, takže fajn.

 

Zkoušení nových věcí

Jelikož jsme neměli dál nic na plánu, rozhodli jsme se pro návštěvu herního sálu s DDR. DDR je něco, co mě vždycky lákalo, jako většina zajímavých rytmických her a jelikož Šíba byl na stejné vlně, rozhodli jsme se to tedy vyzkoušet. Musím říct, že je to jako s jinými věcmi – vypadá to jednoduše, ale není. Aspoň ne ze začátku. Když jsme tak chvíli failovali s nastavováním a následným zvolením poněkud velké obtížnosti, spíš jsme propadali beznadějnému smíchu, než zabavení se onou činností.

Popravdě nevím, proč je to s tím nastavením a vůbec i vyhledáním skladby řešené přes samotné taneční podložky na zemi. Kdyby se to nastavovalo normálně přes klávesnici, kterou měl k dispozici jen poněkud na první pohled nezůčastněný org, bylo by to lehčí a hlavně přehlednější. Takhle jsme se dlouhou dobu učili vůbec nastavovat nejlehčí obtížnost.

Ovšem i když se nám podařilo nastavení, neznamenalo to úspěch. Aspoň pro mě ne a to jen proto, že jsem koukal na špatnou barvu a jel podle ní, tudíž dosáhl i na nejnižší úroveň 0%, zatímco Šíba dal v pohodě přes 80%. No, ztrapňování se bylo za ten večer myslím dost.

Nějak jsme se pak našli s Takumim a Aniou, kteří byli na ecchi přednášce, jejíž obsah mě z důvodu větší přítomnosti kemonomimi a dalších věcí, které nesnesu, opravdu nemrzel. Odebrali jsme se zase do ubytovací místnosti, abychom nabrali druhý dech na další přednášku.

 

„Stará“ anime, která stojí za to

Popravdě, o těch uvozovkách jsem nevěděl a tudíž mi odpadá jedna část kritiky. Přednáška se tedy zaobírala poněkud lehce staršími tituly (myšleno 90. léta, či první desetiletí 21. století). K nalezení zde bylo jak Yu Yu Hakusho, tak i třeba Serial Experiments Lain, Mushishi, atd.

Co mi ovšem hodně trhalo uši, či donutilo vkládat svou tvář do dlaní, bylo neustálé zmiňování „dobré grafiky“ u jednotlivých anime titulů. Anime má kresbu/animaci, nikoliv grafiku, což je nekorektní označení a užívá se spíš u her. Bohužel ani co se týče popisů se přednášející moc nevytáhla, hlavně u Mushishi, které neuměla pořádně popsat (a což je vzhledem k tomu, že to taky patří mezi mou oblíbenou sérii, stejně jako její, velice nemilé).

 

Šíba je štrůdl

Druhý den conu utekl a nadešel večer. Přece jen, ačkoliv byly sály povětšinou klimatizované, či větrané, za což uděluji velký palec nahoru, člověk se za den i tak pořádně zpotil, když navíc počítám všemožné aktivity typu DDR a podobně, takže se hodilo vyzkoušet zdejší sprchy.

Na ty padala tři možná místa, z nichž jedno jsme měli rovnou na patře a tak jsme nemuseli chodit daleko. O to horší, že se zde stála fronta, ačkoliv ne velká. Jen je problém, když před člověkem jdou holky, u kterých je normální, že tam dokáží s přehledem strávit i půl hodiny (a to je ještě málo). Z naší skupinky jsme se vrhli do experimentu jen s Jirim a Takumim. Co se týče sprchy, hned mě zaujal stav podlahy, která by si s nějakou hygienou zřejmě ruku nepodala. Jinak snesitelné, kdyby mi to málem nepodklouzlo a nehrozil pád, kterému jsem se sotva vyhl. Ale musím říct, že taková sprcha na conu opravdu bodne.

Po návratu v celé čistotě jsme se ještě rozhodli pro sledování anime na Takumiho mininoťasu, kdy padla volba tentokrát na Unbreakable Machine Doll, což jsem plánoval a tudíž se to hodilo. Zhlédli jsme 4 díly a uznali, že už je čas jít zalehnout. Jen, kdyby náhle Takumi nezahlásil v zamyšleném stylu „Šíbo, ty vypadáš jako štrůdl!“, což byla reference na jeho spacák. V té chvíli započalo velké přepisování Bible, za které by nás každý věřící poslal tam, kde působí perník á la Satan. Stačí, když řeknu, že na začátku všeho stál velký Panini, vlhké ubrousky se špinavým mopem stáli u zrodu pekaře ve dřezu, či že Apoštoly představovala zrníčka z kukuřice. Těžký mindf*ck, který nám způsobil několikahodinové téměř neustálé mlácení se smíchy.

Noc už jinak probíhala relativně v klidu. Týpek vedle mě se oddělil batohem, nějaké další „skorohugování“ tudíž nehrozilo a já se mohl tuto druhou noc poměrně nerušeně vyspat.

 

Sobota

Opět jsme vstali všichni naráz, což bylo takové zajímavé, že nikdo z nás zatím ani jednou ráno nevyspával déle, než ti ostatní. Tudíž jsme byli připraveni pomalu započít další den na conu a to v plné parádě.

 

Nejhorší anime všech dob

Meona znám osobně, přece jen patří i do mé druhé party a jeho přednášky taky znám, takže vím, že on je má dobré. Ačkoliv zde jsem se nebál nasadit lehčí ironii, protože jsem přímo očekával, že přijde určitě se SAO a ještě jej bude dopodrobna rozebírat.

Jak jsem myslel, hned první slide, který padl, byl obrázek ze SAO. Ovšem následoval překvapivý výrok, že byl sám ochoten se bavit i o průměru a že to, co dál uvede, se tomu rozhodně nemůže svou odpadovitostí nijak rovnat. Začalo to tedy být zajímavé.

Stihl uvést řadu titulů, mezi které patřilo několik starších děl, spíše OVA či filmů. Byl tu jeden film, který ukázal, že vlastně nemá logický děj, animátoři dokreslovali mnoho scén prakticky v samotných animacích a vůbec, děs a hrůza. Podobně to bylo i u anime s názvem M.D. Geist, které ukázalo, jak něco může být natolik stupidní, že se tam dějí věci bezdůvodně – třeba hrdinovo zabíjení lidí, přidání se ke spojencům, ačkoliv mu řekli, že mu za jeho služby nezaplatí, či vniknutí do výrobny robotů, které následně tento samý hlavní hrdina použije pro vyhlazení lidstva. WTF?

A jako třešnička na závěr byla ukázka anglického dabingu u Ghost Stories. Doteď nemůžu uvěřit, že si ti dabéři vskutku dělali co chtěli a celé anime nehorázně potrollili jak voice actingem, tak obsahem (je snad normální použít výrok „you motherf*cker“ vycházející z úst malé holky?).

Výborné. Nemám, co bych k této přednášce víc dodal.

 

Poznej anime

Na žádném conu nesmí chybět i nějaká ta soutěž. Zde tedy opět klasika – poznávání anime, tentokrát dle obrázků. Lidi kolem mě se opět chystali spolupracovat, ale já od jisté doby zásadně jedu poctivě a tudíž se mi z celkově 22 anime podařilo nepoznat 7. Což si myslím, že je slušné, ale nemůžu se rovnat Takumimu, který nepoznal jen jediné a to ještě takové, které zapadalo do opravdu starých titulů, který věřím neznal nikdo z celého sálu.

 

Na skok ke staré partě

Již předem jsem věděl, že má v sobotu dojet Liz a Violet. Bohužel ne na Advik, ale jen na takového courání po Praze s Roudym. Na konci anime soutěže mi zvonil mobil s tím, že „jsou před budovou“. Protože soutěž končila o trochu dřív, měl jsem před další přednáškou chvíli času a tak vyšel před budovu, kde k mému překvapení seděla na lavičce vlastně komplet stará parta, včetně hvězdných hostů Sedla a Nikči. Kromě nich tu byl i Panda, který se ovšem na rozdíl od ostatních chystal pobýt den na conu a prohodili jsme i nějakou tu řeč o vycházejících anime.

Ačkoliv to tedy bylo jen na skok, jsem rád, že jsem je viděl a že stále drží pospolu. Holt já se vydal trochu jinou cestou užívání si conu samotného, což neznamená, že je automaticky zavrhuju. Rád je uvidím kdykoliv mimo con.

Rozhodl jsem se taktéž na chvíli nahodit svůj cosplay Acceleratora, ale problém byl, že tentokrát necosplayoval skoro nikdo z party a tak jsem byl opět takovým exotem. To, že jsem cosplayoval víceméně zbytečně, už neřeším jako kdysi, kdy jsem brečel pokaždé, když si mě nevyfotili víc než tři lidi. Ani jsem nepotkal nikoho ze stejné série, tedy kromě Misaky, ze které se vyklubal „Misak“, ačkoliv měl k sobě doprovod ve formě už normální dívčí Kuroko. Ale to jsem měl už cosplay dole, takže smůla.

Celkově, těch gender-bender cosplayů bylo letos nějak hodně. Aspoň co jsem si všímal. Třeba tam chodil cápek v převleku Sailor Jupiter. No, chtěl bych mít jeho odvahu.

Nesmím ale opomenout i hetero cosplaye, obzvláště dívčí, kdy jsem si tentokrát nějak nedělal favoritky, ale výtvory byly opět excelentní. Můžu zmínit např. výbornou Chitoge z Nisekoi, míjel jsem i Tomoyo z Clannadu a mému pohledu neunikla ani ultra roztomilá Shiro z NGNL. A takhle bych mohl pokračovat.

  

 

Bondage a sadomasochismus - BDSM

Bohužel už nevím, jak se přednáška jmenovala přesně, což nevadí, protože tématem byl právě nadpis této kapitolky. Opět dvojice přednášejících, které jsme již znali z té o úchylkách, tentokrát probírající téma BDSM doprodrobna. Tedy, jak se rozlišují dvě formy (násilná a dobrovolná), jaká je psychologie jedinců provozujících tyto činnosti, kdy mi pěkně bylo potvrzeno, že se s tím už člověk rodí a že případy, kdy se třeba jen mstí za to, jak se k němu ostatní chovali, je jen zřídkakdy.

Opravdu zajímavé, obsáhlé a objasňující. Kromě následného doporučení titulů to jinak nebylo doprovázeno nějakými lechtivými obrázky, takže čistě informační přednáška, která ovšem člověku dala hodně.

 

Oda Nobunaga popkulturního balastu a genderbendingu zbavený

Přítomnost Greka znamenala i přednášku, na kterou bylo přímo nutností jít nehledě na téma. Po té minulé jsme sotva stihli přijít do překvapivě poloprázdného velkého sálu.

Grek prostě umí podat jakékoliv téma zajímavě a tak i povídání o slavném Odovi Nobunagovi nebylo jiné. Jelikož já se o historii Japonska nezajímám, bylo pro mě mnoho faktů novinkou, ačkoliv jsem si plno věcí spojoval díky anime Nobunaga the Fool. Bohužel, jindy mám na Greka smůlu, že usínám a teď, když jsem neusínal, najednou vypadl ve velkém sále proud a tím pádem i mikrofon, takže jsme my vzadu skoro nic neslyšeli (což by vyřešilo sednutí si blíž, ale co už).

Z druhé půlky přednášky jsem tak moc neměl, kdy i vyrušovali stále pobíhající orgové, jenž si nevěděli rady. Je to škoda.

 

Sobotní krize

Nějak mi únava a celkové vyčerpání začalo lézt silně do hlavy. Když jsem se poté jen s Takumim a Jirim vydal čekat na přednášku o Taoismu, chvíli jsem setrval, ale pak jsem uvážil, že toho mám dost. Už jsem začínal být i docela protivný a tak jsem se s nimi rozloučil a nechal je na pospas osudu. Což byla nakonec ta nejlepší volba, protože prý ona přednáška, na kterou se čekalo, byla vyslovená tragédie.

Já si šel mezitím na chvíli lehnout do spací místnosti, kde už taktéž zařezával jeden člověk a já na to tím pádem nebyl sám. Přece jen, jelikož jsem introvertní člověk, má energie se dobíjí, když jsem v klidu a jak už jsem byl všudypřítomnou přítomností lidí úplně vysát, musel jsem si chvíli odpočinout – tedy jen já a mé myšlenky. Po chvíli přišlo pár dalších lidí, včetně přátelské osoby spící naproti nám, se kterou jsem prohodil pár slov, ale pak už jsem se jen snažil aspoň na hodinu zabrat, což by se podařilo, kdybych nezačal zabírat zrovna chvíli před odchodem a nástupem na další přednášku.

 

Pravidlo 34

Sice nevyspán, ale poněkud trochu dobit, jsem doběhl k ecchi sálu, kde měla být přednáška s jasně lákavým názvem „Rule 34“. Počkal jsem si chvíli, než došel do fronty i Šíba, jenž přivedl dočasného dalšího člena party, Mácu.

Přednáška měla jasné téma. Což musí být jasné každému, kdo ví, co pravidlo 34 říká. Opět tedy pojištěno na věk nejméně 15+, kdy se nám tentokrát dostalo opravdu nepěkných, ale dost často i bizarních pohledů. Protože pravidlo 34 se nezastaví před ničím, ať už jde o letadla, či třeba kartáčky, což Zeny přišel dokonce předvést na vlastní… kartáčky. Ale dokonce ani uvozovky se tomu nevyhly a to nemluvě o samotném čísle 34.

 

DDR podruhé (a mnohem víc)

Bylo zase volno, tak jsme ve čtveřici Máca, Jiri, Šíba a já zase šli blbnout do DDR sálu. Přece jen jsme si řekli, že do konce Adviku budeme dávat expertní úroveň. Jiri se sice rozhodl nezúčastnit, ale tak jsme aspoň ve trojici okusili pár songů a já si tím trochu zvedl sebevědomí a tolik už nefailoval.

Následně jsme zašli ještě o místnost vedle, kde byla jiná hra, kde se zase muselo hýbat rukama nad senzory. Bohužel trochu blbě řešeno, že se člověk mnohdy netrefil. Chtělo by to nějaké vlaječky, či tak, aby člověk věděl, kam sáhnout. Ale co by také jeden chtěl od hry na PS2? No, DDR mě každopádně zaujalo víc a i si jej snad pořídím domů.

 

Poloha zvaná vrtulník

Sobotní večer nadešel. A taktéž i galavečer. Samozřejmě, šlo to úplně mimo naši partu, ale týkalo se to jinak velké části návštěvníků. Rozhodli jsme se využít chvíle a zase navštívit sprchy, protože jak říkám, ač bylo všude větráno, i tak se člověk za ten den zpotil a není nad čitotu, když je ta možnost.

Akčně jsem se vydal sám. Čekal jsem před dveřmi asi jako třetí v řadě, když tu se přede mnou zastavila random holka a že vedle v budově jsou ještě další sprchy pro tři a že jsou volnější, než ty na patře. S tím, že mi je může ukázat (ty sprchy), jsem se za ní tedy vydal jak exot s ručníkem a mycími potřebami v ruce. Dole se to hemžilo lidmi, živo jako nikdy předtím, až jsme tedy docházeli do druhé budovy. Poté, co jsem pootevřenými dveřmi viděl v zrcadle polonahé holky, jsem usoudil, že to asi nebude nejlepší nápad (ne, že by mi to vadilo, jen jsem slušně vychovaný) a rozhodl se vrátit zpět k nám a radši si počkat, až budu na řadě.

Nakonec se to tu sešlo docela příjemně, kdy jsme se čekající dali do řeči jak se dvěma holkama, tak dalším čekajícím chlápkem o všemožných možných i nemožných tématech a bylo to takové fajn situační povídání. Sprchy byly jinak ještě horší, než předešlého dne. Navíc se v té zapařené místnosti člověk ani nemohl utřít, jak bylo vlhko. Když jsem vycházel, jedna z těch holek měla jen tak ze srandy řeči, že jsem tam byl nějak dlouho, což nebylo možné, když jsem tam fakt sotva vlezl a zase vylezl. Sama tam pak strávila nejméně čtvrt hodiny, což jsem jí musel dát následně sníst, když po této době vylezla, ačkoliv je mi jasné, že dohadovat se s ženskou nemá cenu, protože ona vždy bude mít pravdu, i když ji nemá.

Večer jsme zase ve trojici s Takumim a Šíbou probírali různá témata, respektive blbosti a tentokrát na lechtivější nehetero úrovni, takže došlo na pojem „poloha zvaná vrtulník“, o které doteď přemýšlím a hlavně si ji snažím představit, což není tak snadné, jak se zdá. A to nemluvě o tom, jak jsme sebou mlátili, když se náhle Šíba zasekl a nemohl se zvednout (viz cenzurovaný obrázek). Mně se ovšem udělalo ten večer nějak špatně, to samé měl i Takumi, kdy to naštěstí nebylo nic fatálního.

O to hůř, když jsem se pak dozvěděl z druhé ruky, co všecho se děje venku (soulož na trávě bez oblečení nevyjímaje). A samozřejmě hromada ožralých jedinců, kdy naštěstí u nás nahoře byl klid. A to zhruba do čtyř do rána, kdy se přivalila hromada lidí jdoucích z galavečera (případně i z trávníku) a začala dělat binec. No a to už nemluvím o tom, že jakmile kvůli nedostatku místa prolomila bariéra z batohů mezi mnou a týpkem po mé levici, už ráno jsem se krčil jako nemluvně, zatímco on si natáhl diagonálně nohy přes mou karimatku. Takže se navázalo na děs ze čtvrtečno-páteční noci. Jen doufám, že příště od něj budu co nejdál.

  

 

Neděle

Nejen, že spánek stál za nic, ale k ránu mě chytla lehká bolest v krku a celkově jsem se začal cítit poněkud nedobře. Zřejmě jsem něco chytil, protože kolem byl pořád někdo, koho bolelo v krku, či bezohledně chrchlal bez zakrytí úst na celé okolí, ale snažil jsem se přes to přenést a neřešit, když mi ještě nebylo tak nejhůř.

Všichni jsme tentokrát vstávali různě, kdy Šíba vyspával ještě asi půl hodiny, zatímco my už předávali kontakty člence ze skupinky lidí, se kterými jsme sousedili, což je takové pěkné. Pak jsme se nějak zmátožili a vydali se před jednou z našich posledních přednášek ještě na návštěvu herny. No, prostě Tekken ne, s tím taky končím. Akorát jsem si na radu experta Takumiho vyzkoušel jednu poměrně vyčůranou postavu, díky které jsem měl aspoň malou šanci na vítězství.

 

Tenká hranice: Kde končí Ecchi a začíná Hentai

Toto téma na přednášku jsem si sám vymyslel již před rokem a dokonce i uvažoval, že bych jej dal dohromady, nicméně můj strach z vystupování před lidmi tento nápad zahodil. Ale někdo jej dostal také a díky tomu taky vznikla tato přednáška. Jenže jsme netušili, co nás všechno po tuto hodinu čeká…

Přednášející ji měl jako vůbec první svou přednášku. I tak předvedl slušný výkon, ačkoliv obsah nebyl ze začátku kdo ví jak bohatý. Nicméně do standardu zapadal – byl zde korektně (za což chválím) uveden fakt, že tato hranice závisí na viditelné penetraci, kdy se vše před hranicí ještě rozděluje na hard ecchi a soft hentai. A k tomu samozřejmě pár příkladů, jako je Yosuga no Sora, Aki Sora, či Kiss x Sis. Popravdě, osobně bych to obohatil trochu víc, hlavně co se titulů týče, takže přidal třeba i něco ze shoujo-ai, jako je Kuttsukiboshi, atd.

Pak ale došlo na ukázky. Dobře, viděli jsme  AMV z Yosuga no Sora, to bylo pěkné. Taktéž slavnou scénku se zmrzlinou z To Love-Ru, kdy nemůžu neuvést povzdech od jakési holky z publika ve stylu „Yamette!“, čímž  scénku témeř perfektně nadabovala. Jenže přednášející si pro nás připravil ještě HMV, které jsem dopředtím neviděl a myslel si, že je to prostě jen normální AMV, akorát z hentai a obsahuje nijak neexplicitní scény. Jak jsem se zmýlil… Už během pár minut jsem měl tu čest sledovat sestřihané tvrdé hentai do hudby spolu s narvaným sálem. V takovém množství jsem na nic takového ještě nekoukal. Protože byl pořád čas, pokračovalo se dalšími HMV, jedním opravdu nepříliš lákavým obsahujícím divné „loli“ a pak i na žádost diváka necenzurovaným.

Aby toho ovšem nebylo málo, čekala nás krutá třešnička na závěr a to další video, ve kterém vystoupila na první pohled pohledná dívka, i dobrý materiál, kdyby jí teda něco nepřebývalo a ona se toho nerozhodla náležitě využít všemi možnými způsoby. No, myslím, že z toho bude mít každý, kdo byl v sále aspoň trochu normální, příští dny noční můry. A tuto hrůzu jsme „museli“ sledovat několik minut.

Tím bych to ukončil a shrnul to tak, že nebýt toho posledního, bylo by to dobré. Takhle to bylo samozřejmě taky dobré, akorát i vražedné.

Přednáška byla navíc jen pro lidi s věkem 18+, což orgové u vchodu pečlivě kontrolovali. Také jsem zapomněl zmínit, že celý ecchi sál byl umístěn v prosklené místnosti a tudíž bylo nutné olepit sklo papírem. No, už jen fakt, že je tato místnost původně zřejmě družinou pro malé děti, vytváří z toho všeho poněkud zvrácenou kombinaci.

 

O dva méně

Mezitím nás opustil Takumi s Aniou, kteří se rozhodli odjet dřív a bohužel jsme se s nimi ani nestihli rozloučit, protože jsme běželi na přednášku a oni pak už na ní nechtěli rušit. Tak co, však se snad uvidíme zase na Natsuconu.

 

Trochu jiný gang aneb úvod do české animace

Po hrůzách z předešla to chtělo trochu změnu a tím bylo i mé, Šíby a Jiriho navštívení přednášky o české animaci. Protože já se už odmala zajímám o animace, bylo to něčím, co mě dost zajímalo. A nezklamalo.

Přednášející byla sama studující animátorkou, takže o tom věděla opravdu hodně. Čili přednáška to byla doslova profesionální. Dozvěděli jsme se zde něco málo o začátku animací u nás jako takových, co se hlavně jimi inspirovalo, padlo mnoho známých jmen, jako třeba Švankmajer, či Trnka a k tomu spousta zajímavostí. Třeba i to, co jsem věděl, že anime Honey and Clover, respektive jeho opening, je inspirován právě jedním z děl Švankmajera (Jídlo).

Následovalo několik ukázek, ve většině poněkud mindf*ckových, mezi kterými excelovala jak jedna z jisté animované pohádky, moc nedávající smysl, ale obsahující nechutně návykovou, leč trochu dementní písničku a jako třešnička byla ukázka z filmu Něco z Alenky, což je teda geniálně zvrácená záležitost, hlavně k promítání v noci.

Z přednášky jsem byl nadšený. Bylo o tom, o co se zajímám, dozvěděl jsem se spoustu novinek a zároveň se pobavil.

 

Legendární ecchi anime

Když už byl Zeny na začátek, tak proč ne i na konec? Jako poslední přednášku na celém Adviku jsme se rozhodli pro Zenyho a jeho výběr ecchi anime. Čekal jsem, že to bude typický výtvor hodný onoho přednášejícího, ale jak byl unavený, tak i poněkud klidný a musím říct, že mě jeho obsáhlý, i když spoilerů nezbavený popis třeba takového High School DxD, docela navnadil. Což se nedá říct o Kiss x Sis, se kterým mám vlastní zkušenost, ačkoliv jsem souhlasil s tím, že k jídlu to žádné anime rozhodně není.

Jo, dalo se. Nakonec nemohu na Zenyho házet pořád nějakou pomyslnou špínu, protože má sice svůj specifický styl, který mnozí tolik hejtují, ale když už chce, tak něco dokáže podat tak, aby to bylo zábavné, ale i obsáhlé. Navíc, letos upustil i od trapného nástupu ve stylu AC/DC, či lákání holek na pódium, ačkoliv mu neupřu jeho neustálé tahání bičíku (se kterým chodil snad i na záchod). Ale jak říkám, nemá cenu slepě hejtovat, když není větší důvod. A já proti Zenymu jako člověku opravdu nic nemám.

  

 

Vyhlášení soutěží

Aby to zakončení bylo kompletní, zdrželi jsme se zde ještě na vyhlášení soutěží, kdy se začínalo těmi z ecchi linie, kdy je vidět, že má tato linie na Adviku veliké zastoupení. Byli jsme k pódiu přizváni všichni, kteří se účastnili jakékoliv soutěže z této sekce, což se mi docela líbilo. Tím méně se líbilo Šíbovi, když vyzvedával Takumimu první místo za soutěž v poznávání anime, které si upřímně zasloužil. Bál se, že se třeba sám umístil a bude tam muset jít ještě jednou. Nakonec nešel, ani já, kdy jsem za to docela rád, protože každý, kdo tam pak šel, se musel představit celému sálu, z čehož jsem se docela dost rozklepal.

My, co jsme se neumístili, jsme byli posláni zpět na místa a pak proběhla ještě menší soutěž, respektive rozstřel mezi čtyřmi soutěžícími jakožto poznávání znělek openingů. Tím víc mě překvapilo, že nikdo neznal původní japonskou znělku Pokémonů, když jasně na začátku písničky zaznělo „Pokemon, getto da ze!“.

Zbytek vyhlášení byl už nudnější, sál se vyprazdňoval, až nás zbylo zhruba 30 lidí, když se zrovna vyhlašovala tombola. Takže vybrat člověka, který byl v tu chvíli přítomen, bylo o štěstí.

 

A je tu konec

Tím skončil Advik i pro nás. Ještě jsme si zašli pro věci do poloprázdné místnosti na spaní a již opouštěli budovu. Neodpustím si to podivení nad ironií, že v tu chvíli začalo venku pršet. Tahle tradice, se kterou se setkávám každým conem, začíná být už opravdu podivná.

A teď se dostávám k vyhodnocení Adviku jako takového. Musím říct, že jsem si jej užil přesně dle svých představ, jak si má člověk užít con. Navštívil jsem mnoho zajímavých přednášek, zkusil si to, co bylo pro mě předtím neznámým, a hlavně mohl trávit čas s naprosto fajn partou, se kterou jsem nejednou padl do těžkých záchvatů smíchu.

Prostě paráda, nemám výtky. To, že třeba na některých záchodech chyběly kliky, či toaleťáky (ačkoliv byly doplňovány, to musím podotknout!), nebo že celkově byla hygiena mnohdy diskutabilní, je snad něco, co je materiálem pro hejt, když je to takhle téměř na každém conu? Kdepak. Ani co se organizace týče nic nenamítám. Organizátoři byli pohodoví a hlavně spravedliví. Když byl někde chlast, zabavovali. Tak se to dělá a nikoliv, že to podporují. Celkově nechápu, proč se na organizaci Adviku nadává? Možná je to tím, že jsem nebyl a ani nebudu org, tudíž do toho tolik nevidím. A možná je to taky tím, že se neřadím k jisté skupince lidí, kteří jsou pořád s něčím nespokojeni, hledají sebemenší chyby, aby mohli nadávat, házet špínu a dělat bordel (ačkoliv jej vždy na conech mají na svědomí právě oni). Kdo ví, nebudu se v tom rýpat, protože rád zůstanu takovým, jakým jsem a tuto skupinku budu dál nechápat.

Sečteno, podtrženo, v tomto roce se prozatím jedná o ten nejlépe prožitý con, na kterém jsem měl tu čest být. Jestli se někdo chce rýpat v detailech, může, ale já si udělal svůj názor.

Abych to ovšem uzavřel nějakým tím negativem, jak právě dopisuji tento report, cítím se opravdu mizerně a jsem rád, že stále můžu i přes bolest v krku polykat. Takže jsem si zřejmě opravdu kromě zážitků odnesl z conu i nějakou nemoc, kdy mě to ale nějak zvlášť netrápí. Hlavně, že jsem celý con ustál v relativní pohodě.

Tak zase příště! A již velmi brzy.

  

Komentáře

Přidat komentář >

, - odpovědět
Ah, Ryuu, neboj, nejsi jediný, kdo si z letošního Advíku odvezl nemoc. Taktéž jsem včera nemohla mluvit, i když dneska je to už spíš rýma... Na Natsu se určitě uvidíme, a když nedezertuje Takumi, tak snad i v plné síle. Jinak, díky i tobě za super con :)