Kategorie: Festy a cony

Akicon 2014

Akicon 2014Poslední con v tomto roce, jemuž by se hodil podtitul "Z jiného úhlu" hlavně z důvodu jeho prožití. Pro tentokrát jsem si totiž připravil report soustředící se ve stejné míře jak na zážitky s lidmi, tak i na program a tvořící tudíž článek shrnující vše podstatné. Zavítejme tedy společně na Akicon 2014!

Pátek

I přes značnou nechuť a celkově ne moc dobré psychické rozpoložení jsem se po realizované sabotáži cosplaye dne 31.10. vypravil na můj již třetí Akicon, konající se tradičně v KC Zahrada a slibující zajímavý program, ale i seskupení ve formě různorodých návštěvníků. Ačkoliv byla domluva s ostatními typická, kdy jsem se místo setkání a vůbec i složení skupinky dozvěděl až pár hodin před odjezdem. Po přijetí na Chodov jsem pak dle instrukcí hledal východ, u kterého jsme se měli setkat, ačkoliv následovala menší okružní jízda, při níž jsem si jen pro sebe nadával, že těch východů je zde víc a neřeklo se, u kterého. Šťastné shledání mi vyšlo až na čtvrtý pokus, kdy na mě zavolala již znuděně vyhlížející parta o třech členech, mezi kterými byl Sýr, Sedlois a Stain, který navíc v Praze strašil už nějaké 4 hodiny. Roudy tradičně přišel pozdě, kdy ho ani fakt, že šel pěšky, vůbec neomlouvá. Po cestě do KC jsem se pak dozvěděl, že je lokalita Chodova vskutku na houby a že tu není ani co vidět, kam jít a vůbec, že Stainův pokus o turistiku dopadl desetiminutovou cestou tam a zpět. Na místě jsem zjistil, že jsem svou SD kartu, která měla být původně ve foťáku, nechal doma zasunutou ve čtečce, kdy mě zachránil fakt přítomnosti interního úložiště, jenž můj foťák má.

Ale dost už o zážitcích mimo con. Na místo jsme dorazili s tím, že zde není moc velká fronta, ačkoliv jsme stáli až u bran, nicméně se vše rychle hlo a my se taktéž rychle posouvali k východu. Páteční účast nebyla v tuto chvíli nějak velká, ale dostačovala k tomu, abychom se v budově následně všichni nepošlapali. Roudy již vyřvával na různé lidi, které znal, nicméně i na ty, které neznal, kdy příkladem jde pokřikování na orga o přezdívce Kentus, do kterého se zapojil i Sýr. No offense, ale Kentus zní i jako přezdívka opravdu divně. Trochu nesvůj a stále nezvyklý na mnoho lidí kolem jsem se s ostatními přesouval ke vchodu poněkud raketovou rychlostí. V tomto ohledu šlo vše hladce, ačkoliv údajně pouštěli již v půl čtvrté. Abych nezapomněl, ve frontě jsme se dostali o trochu dále hlavně díky kundolapovi Pájovi, kterého jsme zde taktéž potkali a přibrali jej dočasně do party. Ten si stěžoval u odbavení, že mu to nesnímá kód z mobilu, což je ovšem logické, když se laser skeneru odráží od lesklé obrazovky. Samotné odbavení bylo bezproblémové, tradičně jsme dostali vstupenku, placku, i program. Kromě toho jsem, jakožto předplatitel megavstupenky, dostal i lístky do tělocvičny, kterými jsem následně obdaroval Staina, jenž si už předtím stěžoval, že nemá kde spát a jelikož mně byly tyto lístky z důvodu, že jsem měl naplánováno přespávání doma, tudíž k ničemu, mohl jsem se jich takto bezbolestně zbavit. Sýr, Sedl a Roudy se jen otočili, že vyráží na Hlavák, kde měli vyzvednout Denču. Já byl rád, že jsem na místě a nikam se mi cestovat nechtělo, tak jsem je nechal jít a zůstal tam s Pájou sám. Lehce bezprizorní začátek vystřídalo chození všude možně a následné rozhodnutí, že se podíváme ke kavárně, kde jsme narazili na Staina, jenž se prve ztratil. Ten ani nevěděl o tom, že ostatní šli na Hlavák a vzhledem k tomu, že ani nechtěl kupovat další jízdenku, se rozhodl se mnou i Pájou držet basu. I když ne nadlouho. Po tradičním uvítání v atriu, které probíhalo tak, že orgové předstoupili do prvního patra a řekli nám pár informací a rozdali i pár Akibonů (z nichž dva si odnesl jeden člověk, že mu není ani trochu hanba…), jsme se rozhodli zajít na první přednášku. Pája ještě s jedním svým kamarádem se zase rozhodli jít do herny a my se tedy odpojili.

Přednáška s názvem „Jak se japonci s technikou sžili“ byla ze začátku poněkud nudná a pomalá. Téma začínalo starými obdobími (Meiji atd.) a jak se vůbec Japonsko otevřelo světu a začalo přijímat i střípky západní kultury. Což o to, téma je to zajímavé, ale záživnější to už bylo v části o mechanických robotech Karakuri, kteří se ukázali jako docela dost nepraktičtí tím, že než dovezou hostovi čaj, tak mezitím vychladne. Následná fakta ohledně toho, že Japonsko není takové, jaké si ho ohledně technické dokonalosti kde kdo vysnívá a že mimo velká města panují ne moc moderní podmínky, už byla hodně zajímavá a vše završilo povídání o vlacích a srovnávání s Českem, kde vlaky jezdí maximálně 160, zatímco v Japonsku už brzy nebude problém jezdit běžně i přes 500. Nakonec docela dobrá přednáška, která byla sice vzhledem ke svému tématu dlouhá, ale neurazila a zabavila.

Následné bloudění po budově a hledání ostatních, kteří se evidentně stále nevrátili z tripu na Hlavák, svědčilo o jasném bojkotu a Stain z toho nebyl zrovna nadšen, obzvlášť, že ho do toho taky nezatáhli a prostě si někam šli popíjet. Tak jsme chodili všude možně, prozkoumali všechna zákoutí KC Zahrady, kdy se povedla vtipná chvilka v horních patrech, kde probíhalo nějaké skládání věnců, které nemělo s otaku kulturou nic společného. Cestou zpět jsme si všimli, že zde zadarmo rozdávají Redbully, o čemž svědčil fakt, že nebylo snad jediného člověka, který by v ruce nesvíral jasně modro-stříbrnou plechovku tohoto energetického nápoje. S tím, že nás dámy s chladícími boxy přešly jako nějaké výpary, jsme se vydali za nimi modlíc se, že jim v těch taškách ještě něco zbylo. I přes mírné rozčarování z toho, že jsem zrovna já dostal Redbull bez cukru, jsme si nakonec přiťukli k úspěšnému zahájení conu a já tak pro jednou porušil něco, co jsem si řekl v průběhu tohoto roku ohledně pití energiťáků.

I přes brzké psaní tohoto shrnutí mi paměť lehce vypadává. Jen vím, že jsme následně potkali Meona, se kterým jsme se pak domluvili na plánu ohledně další přednášky. Zbývalo ještě dost času, tak jsme to zakempili v herně, ačkoliv jsme si jen stoupli ke dveřím a sledovali, jak ostatní hrají. Následně na mě Stain vyrukoval s tím, že mě někdo volá a já se tak se slovy, že jsem hluchý jak poleno, konečně setkal s Jakubem alias Takumim, se kterým jsem se tu chtěl vidět, abych mu vynahradil to, že jsem na něj z několika prostých a zároveň i dost blbých důvodů minulých několik conů kašlal. Sotva jsme se dali do řeči, už mi vyzváněl mobil. S tím, kdo otravuje, jsem to Denče zvedl, ale ta chtěla Staina, protože toho zase chtěla Nikča. Sodoma gomora. S tím, že jsou někde v klubu s ostatními a že tam máme dojít. Zdvořile jsem jim popřál, ať si to tam užijí, zatímco Stain se rozhodl dojít za nimi. Sotva zmizel, zase mi volala Nikča, že jestli už Stain šel a že jsou nějaké problémy s jejich polohou, či co. Jelikož nebyl Stain již v dohledu, nemohl jsem říct víc, že už s tím nic nenadělám. Tak už vše bylo v pohodě a já dál společně s Takumim a Meonem čekal u malého sálu na další přednášku.

Tou byla přednáška „Otaku v populární kultuře“, kterou jsem původně neplánoval, ale šel jsem s davem lidí a rozhodl se to zkusit. Popravdě, takhle perfektně připravenou, propracovanou a obsáhlou přednášku jsem dlouho nezažil. A už vůbec ne na toto téma. Fajn přednášející, kterého jsem doteď nikde jinde neviděl, nás zasvětil do otaku fandomu nejen z japonského pohledu, ale vtipně a s trochou nadsázky se s námi podělil i o více formulací ve více zemích, kdy se jako ta nejsprávnější ukázala zrovna ta česká a ještě na portále Konata. Jinak perfekt, kromě toho, jak je tento fandom vnímán v několika cizích zemích, zde padlo i téma co se týče seriálových postav, které jsou vyobrazeny jako „otaku" a nejedno vtipné video právě na toto téma (třeba úžasně canceroidní parodující video na téma wapanese/weeaboo, to nemělo svou jasně sarkasticky mířenou stupiditou chybu). Nebylo vynecháno snad nic podstatného a nemalý potlesk na konci přednášky byl naprosto oprávněný.

Vzhledem k tomu, že Meon odešel z přednášky zhruba v půlce, jsem se již přidal k Takumimu a s ním pak šel zevlit do horní místnosti označené jako tělocvična. Zde jsem kromě Takumiho mohl konečně zase o kus blíž poznat členy, respektive z valné většiny členky jeho hlavní party. Jmenovitě tam patřili Šíba, Terka, Jituš, Ania, či tak nějak v kruhu nezúčastněná Bětka. S nimi jsem tu pak trávil zbytek večera a bohužel opomenul i Astrakovu přednášku o překladech, či vypustil plánovanou přednášku o virtuálních hrách v light novelách. Nedalo se nic dělat, na druhou stranu ale nebylo proč nějak víc litovat. I přes jasné sebezapření, že si užiju i program, jsem měl zejména po již dvou přednáškách motivaci si udělat menší pauzu. Zde jsme se také od Terky dozvěděli, že jí zabavili meč, ačkoliv je dřevěný a tudíž nespadá do kategorie nebezpečných zbraní, které i přesto třeba na takovém AF vesele procházely. Trochu nepochopitelně jsme pátrali po příčině v našich myslích, kdy se došlo i k tomu, zda omylem tím mečem nesejmula nějakého orga, což se nepotvrdilo, ale zůstalo to jako jedna z možností. Sál se pomalu plnil, přicházeli si vytvářet své vlastní kroužky pořád další a další lidé. Nakonec nám vůbec nebylo řečeno od žádného orga, že se v budově smí spát, ale jen v hlavním sále a to ještě pod kamufláží relaxace, což jsme samozřejmě ani nečekali. S tím, že se bude sál již zavírat, jsme byli následně vyzváni, abychom se pomalu sbalili, případné věci, které zde zůstanou zamčené až do rána, nechali zde a kdo tu nezůstává na noc, tak aby i opouštěl budovu. Naštěstí se zavíralo až o půl dvanácté, což není taková tragédie.

Protože na mě už předtím řvali přes celou KC Zahradu od stolu chlapi z původní skupinky a Takumi se společně s Šíbou rozhodli o přípravě na noční nepřetržitou jízdu, jsem se s nimi již rozloučil a vrátil se ke svým původním lidem, kteří se zde skládali z Roudyho, Sýra, Staina a dokonce i Pandy, co přijel spolu s Denčou, která již logicky přítomna nebyla, taktéž ani Nikča. Bylo mi sarkasticky řečeno, jak jsem si dovolil se odtrhnout a co všechno zažili. Lehounce jsem politoval, že jsem si aspoň jakousi srandu na houpačkách neužil s nimi, ale co naplat. S tím, že tu už není co dělat, jsme se odebrali k východu. Cestou jsme se zastavili u vchodu, kde byla nějaká nevím, zda by bylo korektní říct přiopilá, ale prostě dívčina se skupinou lidí, která si hned získala pozornost jak (hyper)aktivního Roudyho, tak i samozřejmě harémisty Sedla, nestydy Sýra a Staina, který ale jen opřen o odpadkový koš a culíc se na všechny strany pozoroval, kterak se neskutečně ztrapňují obě dvě strany. My s Pandou byli jediní, kteří jsme se rozhodli neúčastnit ani co se týče sledování či naslouchání, odešli jsme raději na stranu a po držení se za hlavu, co se to děje, jsme se oddali nejprve Pandovu vyprávění o holce, kterou na con dovedl a která se ukázala, že je dost psycho existencí nehodlající ho pustit byť na metr a stěžující si, že na conu nikoho nezná, kdy pak naštvaně odešla, čehož Panda samozřejmě využil, aby zdrhl. Konverzace se následně přehoupla až k diskuzi o tabletu a jeho nabíjení, což mi dalo menší tip, jak vyřešit jistý problém. To už se ale vraceli mistři baliči a po hlaholení a pokřikování na Yuuyu mizejícího za rohem jsme se rozloučili s Pandou, který zde zůstával a Stainem, jenž naopak vyrážel pomalu k tělocvičně s mými vstupenkami, a ve čtveřici se vydali z okolí KC Zahrada pryč. V metru následoval Roudyho menší zápas s nákupem jízdenek, jenž se stejně nevyrovnal tomu, který údajně vedl se Sýrem, ačkoliv jen ze srandy (zlomyslné bohužel).

Pátek jsem tedy zakončil vesměs s hřejivým pocitem a mnohem lepší náladou, než se kterou jsem tento první den conu začal, ačkoliv jsem se stejně těšil, jak se doma pořádně nadlábnu, sepíšu první část reportu a budu se moct těšit z dalšího dne.

 

Sobota

Z čeho jsem se ovšem netěšil, bylo ze vstávání sobotního rána okolo sedmé po nepříliš dlouhém spánku sahajícím až k bdění o třetí hodině ranní a snažení se za jakoukoliv cenu usnout. Naštěstí mi příliv pozitivní nálady přivodil náhlý skok z celkové sešlosti a opět menší nechuti vůbec vstávat a někam se vydávat. Trochu více vybaven, než jak tomu bylo minulého dne, jsem vyrazil na Chodov, kde jsem měl domluveno setkání se Sedlem a Roudym. Překvapením bylo, když jsem na místě potkal Sýra, který měl mít jakýsi seminář, ale ten jaksi končil dřív, než tam vůbec stihl dojet. Osmá hodina, čili čas našeho setkání, se neúprosně blížila a s příchodem Sedla přišlo i na nadávání opět na Roudyho zpoždění, které se tímto stává takovou tradicí, ačkoliv sliboval, že tentokrát už nezmešká. Když nás překvapil příchodem ze směru, odkud minulého dne nepřišel, již nám nic nebránilo v cestě na samotné místo konání Akiconu.

Na chvíli jsem s ostatními zakempil u karaoke, ale ne na dlouho, protože jsem následně sám vyrazil na plánovanou a nevynechatelnou AMV soutěž. Trochu zmaten vyznačenými časy jednotlivých prvků programu jsem nakráčel do hlavního sálu s tím, že už AMV začala a já tak možná přišel o celou polovinu, což by mě nepotěšilo. Naštěstí, před samotnou soutěží byla ještě přednáška na téma tvorby AMV a ta v tuto chvíli končila, takže jsem uklidněn faktem, že o nic nepřicházím, již pohodlně seděl a čekal. Nevím, co to mám za smůlu, či proč mají zrovna určité typy lidí si sedat přímo přede mě, ale když takto přišel poněkud nažhavený pár, který se měl neustále potřebu objímat, což by samo o sobě nevadilo, nicméně pak hned utvořil vzájemným propletením tlusté sklo, které nahrazovalo hlavu nadměrně vysokého a ještě k tomu obtloustlého hypotetického návštěvníka, musel jsem si přesednout, abych ze soutěže něco měl. Ohledně té samotné mohu jen říci, že to letos byla snad ještě větší slabota, než minule. Sešlo se celkem 6 AMV (díkybohu, že jen tolik), z nichž byla opravdu dobrá akorát dvě, počítaje samozřejmě potenciálního vítěze, kterým bylo ač svým způsobem opakované, ale paradoxně dost dobré a vtipné video na téma Totora s písní „Střídavý“.

Po soutěži jsem se opět shledal s Takumim a ostatními z jeho party, se kterými jsem si šel do již otevřené tělocvičny v horním patře odložit věci a na vyprovokování Takumiho se i na malou chvíli hodit do velice podobného županu, jako měl i on a stal se taktéž dočasně jeho „dračím bratrem“. Takto oděni jsme se rozhodli poohlédnout po obchůdcích, na které padly místnosti mimo atrium, což je jen dobře. Nedokážu si totiž představit, že by byly takto chodby v prvním patře zasekané a přístupné jen z jedné strany. Co se týče vybavenosti, naprostý perfekt. Sice jsem zde neviděl známé tváře, které se vyskytly hlavně na minulých ročnících Akiconů, ale prodejci byli stejně solidní jak přístupem, tak svým výběrem. Zařeknut, že si domů nebudu tahat žádné další krámy, jsem se do nákupu nezapojil, ale kdyby na to přišlo, rozhodně bych si vybral. Kromě klasických polštářů, objímacích polštářů (dakimakur), klíčenek, figurek a plakátů, zde bylo vše, na co člověk přijde a co by si jen mohl přát. I přes mé tvrzení, že si domů nic nepřitáhnu, jsem v Anime Coven koutku s plakáty neodolal nad jedním ze SAO II, který jsem si i přes jeho poněkud vyšší cenu (75 Kč) nakonec zakoupil a nemusím tak již řešit svůj košík na eBay, jenž je pln právě těchto plakátů, kdy mé zvažování bylo jako vždy nekonečné. Ohledně tohoto koutku, ten znám již ze samotné Facebookové stránky, kde jsem před nějakým rokem nakupoval a nebyl s nákupem úplně spokojen, protože mi přišel plakát, který byl očividně vytisklý na tiskárně s nedostatkem barev a ještě na pofidérním plátně. Oproti tomu zdejší obchůdeček byl solidní, plakáty kvalitní a hlavně se z nich dalo vybrat, co se týče novějších sérií. Nenakupoval jsem jen já, ale i Takumi další lidi od nás. Jednoznačná spokojenost.

Spokojenost s pořízenou nás následně zavedla zpět do velkého sálu, abychom si zde počkali na  „Novinky v anime". Původně jsem plánoval jít na křížící se přednášku v malém sále, ale upřednostnil jsem společnost lidí, které znám, před samotou. Ještě jsme tu stihli poslední část přednášky „Záchodů vycházejícího slunce“, u které mě mrzí, že jsem na ni nešel na celou, protože byla zajímavá, vtipná a vůbec, že jsou Japonci rození šílenci se zde utvrdilo díky jistému anime videu, které je takovou dosti obskurní instruktáží pro malé děti, co se učí chodit na záchod samy.

Po tomto začala již přednáška „Novinky v anime“. Klasické duo Nya-chan a Arian si opět vzali do parády hlavně tituly minulého roku, kdy jsem tuto přednášku minulý rok spíše zkritizoval, protože jsem pod novinkami bral tituly, co právě vychází, ale nenapadlo mě, že je to lepší brát i tak, jako co je už i ukončené. Proto již žádné výtky nemám, přednáška to byla obohacující hlavně co se týče titulů, o které jsem již jevil nějaký ten zájem, ale nebyl schopen s nimi začít (třeba Nagi no Asukara). Ke zbytku jsem si jen souhlasně zakýval hlavou a i přes jistotu, že se druhé části ze zaneprázdněnosti z jiného programu účastnit nebudu, hodnotím tuto přednášku pozitivně jako pohodovou a obohacující.

Na chvíli jsem se od Takumiho odpojil a shledal se se zbytkem své původní skupiny, která už obsahovala i Staina, Pandu a kompletní holčičí obsazení (ano, dojela i Liz, která se údajně předtím vykrucovala kvůli učení, což je jí podobné). Když jsme pak zapluli o technické pauze do sálu s tím, že Sýrovi, který se taktéž účastnil soutěže, chceme dělat psychickou oporu, nebyli jsme sice doslova vyhozeni, ale slušněji požádáni, abychom šli ven. Čekání se tak přesunulo před sál.

Když už jsme konečně seděli exkluzivně v druhé a třetí řadě a čekali na začátek „Aj-do-ru, vytáhl se transparent a já již předem věděl, jak vše bude asi v tomto složení vypadat. Ačkoliv měli všichni jasno, že se bude hlasovat pro Sýra a dokonce si i předznačili lístky, já se rozhodl počkat, pokud i v této dost pofidérní soutěži náhodou nebude někdo lepší. Celkem zde bylo 9 soutěžících. Sýr byl na řadě hned druhý, takže se na řev z řad mé party dlouho nečekalo. Když budu hodnotit čistě jeho, tak první píseň, co si vybral, tedy první ending Naruta, se mu upřímně moc nevydařil a navíc se hrbil za mikrofonem a stál jak solný sloup. O to větší obrat byl, když s jako druhou písní přišel se singlem od Eminema a ten si dal tak neskutečně, že i mé prvotní předsudky odpadly a svým výkonem mě ohromil. Co se týče ostatních soutěžících, nevím, co se to od minulého roku stalo, ale tohle byl celkový obrat o skoro celých 360°. Nebudu vyjmenovávat všechny, tak přejdu k jedné z účastnic, k Juri, kterou jsem měl za jasnou favoritku. Zaujala samozřejmě jak vzhledově, tak i svým zpěvem, kdy možná u druhé písně, kterou byl opening z GitS, jí to občas trochu ujelo, ale vzhledem k tomu, že se jedná o singl s textem napůl v ruštině a napůl v latině, se musí tento fakt uznat. I mimo to, že jí ujela jednou výška, ji dokázala bez větší známky falešnosti včas podchytit. Zbytek byl fajn, třeba Arakanga umí zpívat naprosto dokonale. I mezi jinak dobrými výkony se našel jeden kaz a to ve formě Eldy, kterou tímto musím zkritizovat, protože zpívala děsně falešně a vůbec, v druhém kole bylo jasné, že na tohle prostě nemá. Je mi jasné, že by si tuto kritiku nijak špatně nebrala. Tak ať raději zůstane u kreslení, které jí jde naopak dokonale. Další, která škobrtla, byla Sušenka, ale ta jen díky špatnému výběru, kdy „Kaťuša" není zrovna nejhorší volbou, ale když člověk zapomene část textu a chytá se pak jen refrénů, nestojí to za moc. Celkově ale nemůžu letos soutěž nijak víc kritizovat. Naopak, uznávám od minula velké zlepšení. Ušní boltce mi tentokrát nepříjemně rozvibroval akorát Roudy a to svým téměř raketovým řevem na počest Sýra.

Společně jsme se pak všichni vydali na Chodov, abychom zahnali hlad, který s přechodem z poledne na odpoledne neúprosně přišel. Kromě toho, že mi byly drze odcizeny hranolky, jenž se navrátily s mou psychologickou reakcí na tuto situaci, zde Roudy chytře hlásal o hodnocení představitelek ženského pohlaví a vůbec, říkal jsem si, že ho ústa nebolí. To už mi ale psal Takumi, že má hotového Death Guna a že je před budovou. Vzhledem k tomu, že se všichni bavili mezi sebou, ani nepostřehli, že jsem odtamtud odešel. Vrátil jsem se ke KC Zahrada a chvíli pobyl s Takumim a zbytkem před budovou, kde se odehrál takový paradox, že všichni měli cosplay až na mě, protože jsem si ten svůj z důvodu odchodu na Chodov musel sundat. Protože jsem měl trochu nečisté svědomí ze svého odchodu z Chodova, aniž bych se ujistil, že mě někdo slyšel po oznámení, že odcházím, jsem se tedy vydal zpět. Po cestě jsem potkal Denču s Pandou, kteří paradoxně taky nevěděli, kde jsou ostatní, ačkoliv jsme ještě před necelou hodinou byli všichni pohromadě. Tím víc mě zarazilo, že byli po zjištění všichni už v KC, kdy nechápu, jak jsem je mohl přehlédnout, když jsem na popud Sýra začal chodit s hlavou vzpřímenou, abych viděl, kdo je přede mnou a nedostal zase čepicí mezi oči.

S ostatními jsme se setkali až venku před budovou, kde jsme se na chvíli usadili v takovém kamenném divadle na pódiu, kde nám Nikča dala lekci psychologie, kdy jsme si měli představovat popořadě poušť, v ní kostku, žebřík, koně a nakonec bouři. Dle toho byly vyhodnoceny výsledky, kdy čím větší kostka, tím větší ego, atd. Musím říct, že to bylo zajímavé a dost to sedělo, hlavně tedy, co se Pandy či Denči týče. Pak se tu ještě fotilo, kdy já si chtěl doběhnout rychle pro župan, ale vzhledem k blížící se cosplay soutěži byla tělocvična uzavřena pro jakousi cosplay generálku. Co se mi zde povedlo, tak narazit do jednoho z čekajících cosplayerů a zřejmě mu i trochu pochroumat cosplay, za což se cítím docela špatně, ale holt takhle to dopadá, když někde procházím. Nikdo z party každopádně soutěž neplánoval, takže po krátkém kempení jsem se sebral a uznal, že pro jednou mě nezabije, když si tam zajdu sám. O to větším překvapením bylo, že jsem z prvního patra v atriu spatřil Meona a trochu se mi tím ulevilo, že tam přece jen nejdu úplně tak sám. Ten mě následně seznámil se svojí skupinkou tvořící výhradně holky cosplayerky, z nichž jednou byla i Kona, kterou bych vůbec nepoznal a taktéž jsem ji měl možnost vidět prvně na živo a ještě zblízka. Ještě se zde vyskytoval jeden týpek, kdy nevím, zda jsem slyšel dobře, ale s velkou pravděpodobností se jednalo o jednoho z  členů jisté internetové diskuze, se kterým jsem kdysi vedl menší debaty, ačkoliv mi jeho styl humoru a vůbec přístupu k životu nikdy nesedl. Jaká byla pravda, to už se asi jen tak nedozvím. Každopádně tato skupinka pomalu prořídla, protože to jeden po druhém vzdávali. A to z důvodu, že bylo atrium plné lidí čekajících na otevření dveří a ještě k tomu se konalo víc než půlhodinové zpoždění.

Po tomto ne moc příjemném stání se fronta hla a začalo typické maso, kdy ačkoliv se člověk nechtěl tlačit na ty před ním, ti za ním způsobili pravý opak. Naštěstí, obsah atria se nacpal do sálu úspěšně a dokonce jsem si i stihl sednout. Nic již nebránilo tomu, aby začala „Cosplay soutěž“. Bude to asi tím, že v těchto soutěžích z 90% neúčinkují postavy, které bych blíže znal, proto mi to vždy přijde takové cizí a nic moc neříkající. Z původních 15 účastníků se sem dostalo jen 8 a jak jsem již říkal, žádný z nich mě moc nezaujal. Možná tak Kazeryuu působil docela sympaticky, jakožto jakýsi snědý moderátor a pak i Misa, která byla tak hodná, že nám v rámci vystoupení ukázala spodničku. Zbytek nemohu moc komentovat, někteří měli docela i dobrá vystoupení a roleplay, jen u jinak dost populárního Kuromara mi přišlo vystoupení poněkud nudné a nezáživné, o čemž vypovídal i hlučící sál po ani ne první minutě jeho nakrucování se v rytmu hudby. Byl tu samozřejmě i cosplayer, se kterým jsem se předtím srazil, ale ten měl náhodou hodně dobrý ohlas, tak jsem měl aspoň jistotu, že jsem nespáchal nic devastujícího. Celkově to bylo sledovatelné představení, ale nadšen jsem nebyl.

Hned po soutěži jsem vyrazil na další soutěž, kterou bylo tradiční „Anime na vlastní uši“. Zde jsem potkal již svou skupinku, která plánovala zase týmovou práci, kdy já se této akce rozhodl neúčastnit a jet sám za sebe. Soutěž byla letos poněkud těžká. Vyskytovala se zde spousta titulů, které jsem znal možná jen jako názvy, ale o hudbě jsem neměl ani páru. Rozdělilo se to zase na dvě části, kdy první se soustředila na OST a byla obohacena o malé nápovědy a druhá už byla klasicky openingy a endingy. Paradoxně první polovina byla o něco lehčí, protože pokud člověk sleduje anime nějaký ten rok a zajímá se o to, mnohdy mu i přes nerozpoznání samotné hudby dojde, o co asi může jít. Podobnou metodu jsem využil i v druhé polovině, která byla sice bez nápověd, ale dle typu hudby a stylu daných titulů bylo jednodušší přidružit, k čemu se to asi tak hodí. Mimo i psychologickou metodu za pomoci sálu, kterou jsem ovšem využil jen ve dvou případech, kdy šlo o to, že jakmile zahrála hudba, už jsem odněkud zaslechl něco ve smyslu „jó“ a domyslel si, že to bude z výběru asi to nejznámější. Otázky byly jinak na možnosti, což jsem opomenul říct už na začátku a což to všechno právě zlehčovalo a bylo možno využít pomůcek, které jsem již uvedl. S nikým jsem se o výsledky nedělil, maximálně jsem se dělil o dojmy s Denčou, která seděla přede mnou a taky z toho neměla zrovna moc dobrý pocit. Prostě letos taková tipovačka, kdy jsem ani trochu nevěřil, že se můžu vůbec umístit.

Bylo po soutěži a dole se již skupinka domlouvala na tom, že vyrazí do klubu. Vzhledem k nevhodnosti rozhodnutí z důvodu toho, že byl přeci jen con a jít strávit zbytek večera někam do klubu nebylo moc pochopitelné, alespoň ne pro mě, jsem je tedy nechal jít a byl zase sám. Nicméně ne nadlouho. Věděl jsem, že druhá skupinka zůstala v malém sále, proto se mé cesty ubraly tamtím směrem.

Poseděl jsem tak na neplánované přednášce s názvem „Titáni útočí“, což byla taková spíš beseda s Crew, kde nám vysvětlovali, jak vlastně mangu překládají. Takovouto přednášku jsem zažil již na Crweconu, zde to ale bralo důraz hlavně na styl řešení efektů, kdy klobouk dolů, že je kompletně překládají, což si vyžaduje mnoho grafické práce. Jinak se ale nesoustředili jen na Shingeki no Kyojin, o čemž mluvil hlavně název přednášky, ale i na jiné tituly a taktéž se ptali publika, co by se mu líbilo, kdyby vydávali. Celkem pohodové, až na pár blbých dotazů z publika, které zde raději ani nebudu komentovat. Zejména jeden, který byl kardinálně blbý.

Následně se šlo na čerstvý vzduch, kdy jsme koukali na hvězdnou oblohu a divili se, že jsou vůbec hvězdy vidět, když je jinak všude smog. Já se tak nějak rozhodl, že domů nepojedu, zůstanu tu na noc a pojedu „nonstop“. Tak jsme si zašli ještě k Lidlu, kde jsem si koupil balení perníčků, na které jsem měl najednou neskutečnou chuť. Zevlilo se pak chvíli v tělocvičně, kdy jsem se pozdravil s popíjejícím Doktorem alias Warim, abych si následně mohl vypůjčit žíněnku, na kterou jsme se se skupinkou naskládali. Já si následně musel zakrývat uši, abych neslyšel spoilery ohledně SnK, kdy pokud bych opravdu slyšel, kdo je Colossal, asi bych se zbláznil. Ve chvíli ovšem přišel Šíba s tím, že byl na vyhlášení soutěží a že jsme se s Takumim umístili v soutěži „Anime na vlastní uši“ oba na třetím místě. Takže již potřetí v řadě na taktéž mém třetím Akiconu jsem se v této soutěži umístil, navíc opět s někým. Ale letos to nebyla žádná spolupráce, ani s Takumim ne, jelikož jsme seděli každý na jiném konci sálu a tak to nebylo možné, i kdybychom stokrát chtěli. O to větší náhoda a překvapení. Nicméně protože jsem vyhlášení zmeškal, výhru jsem si měl jít vyzvednout. Kromě toho, že mě neskutečně štvalo, že jsem na vyhlášení nebyl, protože jsem to původně plánoval, jsem musel pořešit tento problém, který se táhl až do neděle. Nevím, zda to říkají i u pódia, když předávají ceny, ale údajně jsem si tu výhru měl vybrat na informacích. Kromě toho, že jsem se omylem nejdřív ptal recepce, která vůbec nechápala, o čem mluvím, jsem se ani na infu nic nedozvěděl. Trochu rozhořčen jsem to pak zkusil ještě v neděli, kdy byl u infa jiný personál a ten mě již nasměroval na jakéhosi „Kočičáka", či kdo to byl (bohužel, jak jsem již říkal, má paměť na jména i přezdívky je poněkud mizerná), který už věděl, o čem mluvím a díky němu mám tak výhru bezpečně u sebe. To samé museli absolvovat i Meon a Liz, poněvadž se Meon umístil na druhém místě a Liz alias Houba-chama na prvním místě. Podvodníci jedni. Ale co, z tohoto mám sám za sebe dobrý pocit.

Zpět k sobotními večeru, protože skupinka Takumiho zaujala pozici podobnou mé staré skupinky ve smyslu nechuti další účasti programu, jsem jen se Šíbou vyrazil na „Japonskou robotiku v průběhu let“. Což o to, přednáška to nebyla tak špatná. Rozebrala se zde robotika od počátku, tedy od mechanických figurek třeba střílejících z luku, či již v mé první přednášce na Akiconu rozebíraného Karakuri. Aspoň pro fanoušky robotiky to byla velice obohacující přednáška. Pro mě ovšem už tolik ne, kdy se do mě pustila i velká frustrace z neúčasti na vyhodnocení soutěží, kam jsem chtěl jít, ale prostě jsem to nějak úplně vypustil a teď si z toho akorát dělal hlavu. Typický stav, kdy se mi něco nevydaří a štve mě to.

Stále frustrován jsem pak oběhl opět zařizovat to s tou výhrou, o čem jsem již mluvil v předpředešlém odstavci a nebudu to tak muset nadále rozebírat a poukazovat na to, že je v tom bordel, ačkoliv člověk už aspoň ví, na koho se příště obrátit přímo. Ze Šíby jsem předtím dostal aspoň historku o tom, jak někdo do soutěže o kreslení poslal rok starou kresbu a dostal za to rok staré akibony. Od Sýra, kterého jsem potkal spolu s Pájou v atriu, jsem se zase dozvěděl výsledky Aj-do-ru, kdy mě překvapil svým třetím místem. Je vidět, že Eminem zabral a nemálo. Aspoň tedy něco. Nicméně jsem měl jasno, kam půjdu dál. Nebyl by to správný con, abych nenavštívil aspoň jednu přednášku s poněkud kontroverznějším tématem. Bohužel, u vchodu do chodby vedoucí k malému sálu, kde se měla tato přednáška konat, se již tvořila fronta. Jak jsem byl ještě trochu rozhozený, tak už jsem se pomalu smiřoval s tím, že se na přednášku asi nedostanu. Ačkoliv jsem se chytře dostal do místa, kde jsem měl aspoň minimální šanci. Po chvíli čekání opět nastalo maso, kdy se mi ale podařilo šikovně proklouznout a dostat se tak až dopředu mezi první, co vešli do chodby. Tím jsem se dostal i úspěšně do sálu a dokonce si sedl, jelikož Terka, která už byla taky v sále, někomu držela místo, ale ten někdo nejspíš nedorazil a tak tento flek přišel vhod. Kromě ní tu byl samozřejmě i Šíba, který se hrdě hlásil k tomu, čím je a proto nemohl tuto přednášku vynechat.

Protože je přednáška poněkud NSFW, varuji před popisem následujícího obsahu. (Varování uděleno, mohu pokračovat.) Přednáška to tedy byla o „Japonských sexuálních pomůckách“. Na starost ji měla přednášející Sušenka (taktéž účastnice Aj-do-ru s Kaťušou), která vtipně, bezostyšně a s jistou přísností vůči rozjařenému publiku, podala celé téma obstojně a informovala nás jak o mnoha typech vyžití v tomto oboru, tak i pobavila různými reklamami, mnohdy snažícími se působit dramaticky, což ve výsledku působilo spíš vtipně. Vesměs se tu probíraly pomůcky určené pro muže, kdy se ukázalo, že jsou ženy v tomto utlačovány. Samozřejmě, něco málo chybělo, ale zase nemusím dělat chytrého ohledně něčeho takového, stačilo, že jsem tuto přednášku jen navštívil. Mou pozornost si to získalo a taktéž i celého zbytku sálu. Kromě těch pár maličkostí, o kterých jsem mluvil a které nebudu nějak konkretizovat, musím říct, že to stálo za to.

Po této přednášce jsem se seskupil s Takumiho skupinkou, kde už nás se Šíbou vyzvídali, co na té přednášce vlastně bylo, tak jsme vytasili novou znalost takzvané „kouzelné hůlky“, která měla jako své úplně původní využití úplně něco jiného. S Terkou jsme tam pak chvíli tak hluše čučeli do davu, který se shromažďoval v přízemí atria, kdy nejdřív odešla první skupinka a pak se naopak konalo zpívání „Rozvíjej se poupátko“ na počest Akiconu. Opravdu nechápu, jak mysleli to, že je to tradice, když jsem nic takového předtím na tomto conu nezažil. Následně jsme se o půl jedné s Terkou z důvodu přicházející únavy rozhodli, že půjdeme do velkého sálu „relaxovat“. Odpojili jsme se od ostatních a zabrali si každý jednu z posledních řad, abychom mohli započít naši několikahodinovou relaxaci, které se oddávalo již několik dalších lidí v sále. Zde jsem také propadal výbuchům smíchu z toho, jak Terka neustále přestavovala židle. Nejprve nám dávali anime s názvem „Rescue Wings“, což mě docela zajímalo a dobrovolně jsem měl otevřené oči, ale pak začala nějaká zastaralá japonská šílenost „Varování z vesmíru“, což mi dost připomínalo jistý asi historicky největší propadák z dávných let minulých a ještě to bylo dabováno anglicky, tak jsem se rozhodl pomalu zavřít oči a oddat se relaxaci. Ke smyslům jsem přišel až po konci filmu, kdy nastoupil záznam přednášky „Yaoi očima akademiků“, ale jak má mysl nadále vynechávala, tak změna ženského hlasu v mužský indikovala další záznam, který byl, dle mého zjištění, „Nej… ecchi“ a vlastně mi ani nedošlo, že ten, koho slyším, je Hintzu. Ještě jsem tak nějak vnímal, že jako další byly „Pohledy do budoucnosti“, ale pak jsem byl akorát trochu rušen řevem z promítání Lupina. Mezitím se přede mě, pode mě, vedle mě a prostě všude kolem objevili další lidé, z nichž část museli orgové probouzet, protože spát na zemi se nesmělo. O to víc se to dalo bez problému očůrat jinak, ale nejsem tu proto, abych dával tipy k něčemu, co se normálně nesmí. Noc nemůžu říct, že by byla ideální, ale pokud měla být takto jediná, přežít se dala myslím docela dobře.

 

Neděle

Nedělní probuzení ze strany orgů, že musí větrat, nebylo vůbec příjemné, ale přeci jen, jakožto „černí spáči“ si nikdo z nás nemohl stěžovat. Proto jsme si sebrali svých pár švestek a dost rozlámaní a nevyspalí vyrazili ze sálu ven. Již trochu mrzuté dopoledne jsem trávil všelijak. Moje původní parta byla ještě kdesi v lihu, proto mou celkovou záchranou byla Takumiho parta, díky které jsem to tam hlavně přežíval. Jinak nevím, ale asi by došlo na to, že bych tam lítal sám, jako za starých časů. Navíc nastalo jakési zpoždění při otevírání tělocvičny, takže jsem se ke svým věcem dostal až zhruba o víc než čtvrt hodiny později. Kdy jsem na to nespěchal, ale čekání je vždy samo o sobě otravné.

Nicméně jsme tam po nějaké chvíli zbyli jen se Šíbou, se kterým jsme zakempili na „AMV chuťovkách“. Původně jsem plánoval „Anime merchandise“, ale protože tam byly zavřené dveře a stejně po dozvědění se, že to bylo spíš bráno jako diskuze mezi znalci, jsem ani nelitoval, nastal tento alternativní plán. A stálo to opět za to. Tato AMV byla vybrána z celého světa, hlavně tedy ta vítězná, protože lidi, kteří dokáží vytvořit úžasné a dynamické AMV z mnoha různých titulů, či z toho vytvořit samostatný příběh, jsou prostě borci. To sem po chvíli dorazili i Roudy se Sedlem s tím, že jeli nonstop. AMV tedy vychutnána naplno, jsem rád, že jsem je nevynechal, ačkoliv této tvorbě jinak moc neholduji.

Popravdě, byli jsme tu už dřív hlavně kvůli přednášce „Kolik stojí anime“ od Greka, která následovala. Tohle byla přednáška, na kterou jsem se z celého programu těšil úplně nejvíc a má účast tak byla stoprocentní. Nemá smysl chodit okolo horké kaše, tohle téma bylo v kombinaci s přednášejícím nesmírně obohacující, zábavné a v mnoha případech šokující. Nevím, kde jsem si zapamatoval, že za jednu epizodu anime jsou pouhé statisíce, když to bylo i mnohonásobně víc. Kromě toho, mezi co se tvorba jednotlivých dílů rozkládá a kolik co stojí, tu byly i statistiky, srovnání a žebříčky, které určovaly, od jaké hodnoty např. prodejů nosičů se jedná o úspěch a pod jakou naopak propadák. Nemám víc co říct, přednáška splnila má očekávání a užil jsem si ji naplno. O čemž by se nedalo mluvit u Takumiho či Šíby, kteří po mých bocích vesele klimbali.

Opět následovalo odpojení od ostatních a se Šíbou jsme se rozhodovali, co dál. Nejdřív jsme ještě spolu s Terkou okupovali krámky v přízemí, kdy měl u sebe Šíba 500 akibonů a potřeboval je nějak utratit. Popravdě, výběr byl velký, ale pokud člověk neměl přes tisícovku akibonů, i docela dost těžký. Zamrzelo mě, že jsem nebyl aktivnější, protože třeba takový polštářek s anime motivem za 1500 akibonů bych bral hned. No, snad tedy příště. Po půlhodině strávené přemýšlením si nakonec Šíba odnesl DVD se hrou a dvě placky, takže pořídil celkem slušně. Já si ještě koupil prošlý AF energiťák, protože jsem měl jak žízeň, tak jsem ho chtěl mít i po tom roce na památku. Potom jsme se na chvíli odpojili, kdy já šel navštívit starou skupinku na karaoke. Oknem sem pak přišla i Liz s Nikčou a jejím malým synovcem, který se očividně dost styděl (kdy se mu nedivím, taky bych si před partou otaků nebyl nikdy jistý). Chvíli jsem tu poseděl, ale poté, co se začali vesele vybavovat o zážitcích z minulého večera, kterého jsem se neúčastnil a tudíž vůbec netušil, o čem se to baví, jsem se vydal zase zpátky k velkému sálu. Tlačil mě i zároveň čas, protože jsem plánoval své první promítání anime (Lupin se nepočítá, toho jsem „zarelaxoval“ a neviděl tak ani minutu).

Ještě předtím jsem tam z důvodu půlhodinového posunu poseděl na přednášce o „Kimonech“, kdy je to už podruhé, co jsem přišel někam v půlce a přednáška se mi zdála dobrá. Chytil jsem zrovna část o tom, jak se může žena v Japonsku stát gejšou, co to vyžaduje a jak jsou pak tak zvyklé na nošení kimona, že i v civilním západním oblečení chodí jako postižené. Navíc jsem se tu dozvěděl i něco, co jsem nevěděl jistě, že yukata se nosí výhradně po koupeli, ale jít s ní do společnosti je velice nevhodné. Mnoho zajímavých informací, kdy jsem rád, že jsem stihl alespoň část.

Na konci přišel i Šíba, se kterým jsme si přesedli blíž k plátnu. Promítalo se totiž anime „Dennou Coil“, které jsem již dávno okukoval jakožto další z řady tématu virtuálních her či prostorů, ale nedostal se k němu, takže jsem měl tady šanci vidět první díly a dle toho usoudit, zda to za to stojí. Popravdě, tento typ anime, připomínající z části svým stylem třeba Alien Nine, jen tedy bez vetřelecké brutality, mindfucku a celkové rozvinuté psychologie postav, je dost příjemný. Zastoupena zde byla virtuální realita za pomoci speciálních brýlí, kdy jinak vidět nebyla, takže veškeré drama se odehrávalo jen v tom světě existujícím po boku reálného. Zajímavý nápad, kdy zde nebylo navíc žádné ecchi a nic takového, což by případně mohlo vadit. Sice vše zaladěno poněkud do takové té neúchylné roztomilosti, takže lehce podivný počin, nicméně celkově smysluplný, pohodový a sledovatelný. Během promítání přišla i Terka a společně ve trojici a později i ve čtveřici jsme takhle zkoukli celkem 3 díly tohoto anime.

Když skončilo promítání, začínal čas loučení. Nejprve jsem se rozloučil s Takumim, který spolu s pár ostatními už běžel na vlak. Zbyl jsem tu jen s Šíbou a Terkou, kteří se už taky chystali na vlak. Terka si ještě zaběhla za orgem kvůli zabavenému dřevěnému meči, kdy pak sdílela dojmy z místnosti, kde byl meč umístěn, že tam těch mečů bylo hned několik vyskládaných podél zdi. Nyní už nic nebránilo ve finálním loučení s těmito dvěma, se kterými jsem zde trávil od sobotního večera, dá se říct, nejvíce času. Paradoxně jsem se pak potkal i se starou partou, která se chystala taky k odchodu. Tedy, hlavně k vyprovodění holek na vlak. Jelikož už ale nezbývalo moc času do zakončení, kterého jsem se chtěl účastnit, musel jsem je nechat jít. Rozloučil jsem se tak s Pandou, Liz, Denčou, Stainem a Nikčou. S Roudym jsem počítal, že se ještě vrátí a Sedla jsem celkově nějak opomenul. Tak jsem tu zbyl úplně sám.

Nebylo kam jít a co dělat, tak jsem si šel sednout už teď do velkého sálu, kde byl ještě zbytek přednášky „Novinky asijského filmu“. Popravdě, moc mě to nebralo. Byl to klasický výpis asijských filmů doprovázený dlouhými a z většiny nepřeloženými trailery. Pro mě je tento typ přednášek poněkud těžce nezáživný, když navíc ani tituly nebyly moc lákavé (z většiny válečné). Ale došlo zde i na ukázky třeba filmového Kuroshitsuji, což se mi nezdálo dle traileru tak hrozné. A jeden z filmů mě docela zaujal svým nápadem, jdoucím k hypnóze a tvořícím tak snové světy, které se různě prolínají. Nakonec to aspoň v jedné věci obohacující bylo a uznávám přednášejícího, že si dal tu práci, aby z víc než stovky titulů většinu zhlédl a ještě vybral jen malou část.

Následovalo „Neslavné zakončení“, kde se ještě rozdalo pár posledních cen a následně padlo několik informací k budoucím ročníkům, jaké by mohly být změny, apod. Padla i otázka co se týče změny místa konání, kdy v tomto budu dost sobecký, protože podle mě je KC Zahrada asi tím nejlepším a nejhezčím místem pro konání conu. Samozřejmě, lehký problém s kapacitou se najde, ale to nevidím zase tak závažně. Proto tedy následující odpověď, že se jim to zatím nedaří, byla zároveň něčím, co (budu to muset říct takto) podporuji a doufám, že to alespoň ještě v příštích pár ročnících nevyjde. Popravdě, kdyby se to mělo přesouvat do nějaké „hnusné" školy, by rozhodně nesedlo ani mnoha návštěvníkům, o čemž mluvil i samotný Grek, který se právě staral o odpovídání. Jinak nebyly vesměs žádné stížnosti a neslavné zakončení bylo vskutku neslavné, ale tradičně důstojné.

Po zakončení jsem se v atriu našel se Sýrem a Pájou. Protože se chystali jít na Chodov a já nechtěl v KC čekat sám na Roudyho, který mluvil o tom, že se vrátí jen možná, již jsem se s nimi vydal z letošního Akiconu nadobro pryč. Opustil jsem je u Chodova a po cestě mi ještě psal Sedl s tím, kde jsem. Nicméně to už jsem byl blízko domova, takže jsem se s ním letos rozloučil jen po SMS zprávě.

 

Závěr

Tím bych se dostal k úplnému závěru po opět lehce vyčerpávajícím reportu. Letos jsem se to rozhodl vzít trochu z jiného úhlu, kdy menším symbolem jde i má závěrečná fotka, taktéž focena z jiného úhlu budovy, než z jakého jsem ji fotil na titulek doposud. A musím říct, že jsem udělal dobře. Svůj čas jsem rozložil jak mezi přednášky a celkový program, tak i mezi obě party, i když jsem pro tentokrát s tou svou hlavní trávil vůbec nejméně času. Samozřejmě věřím, či doufám, že si to neberou zle, ale já chtěl i z conu konečně něco mít a to jsem si tu splnil. Díky čemuž také nemám žádné špatné pocity, které jsem měl posledních několik conů hlavně kvůli sabotáži celkového programu.

Tentokrát nehodnotím ani svůj cosplay, který jsem neměl (kromě tedy županu, což ale není úplně tak cosplay), ani cosplayerky, jejichž focení jsem taktéž vynechal. Jen jsem byl tedy překvapen, že se zde objevila cosplayerka Shizuky ze hry Onigiri, se kterou jsem původně plánoval fotku, ale jaksi jsem ztratil možnost už po pátku. Taktéž jsem zahlédl cosplayerku Renyu, kterou jsem ale nějak neměl odvahu vůbec oslovit. Tak snad někdy příště.

Co se týče výtek k samotnému Akiconu, měl jsem možnost svou účastí na programu nahlédnout i více do organizace a vidět jisté chyby, nedostatky a jiná možná nedorozumění. Třeba hned první věc, která mě překvapila, bylo zabavování i dřevěných mečů, které přeci nejsou tak nebezpečné, jak se zdá. Nechápu, proč byly zabavovány, pokud si na to daný cosplayer tedy dával pozor a nešermoval uprostřed davu. Taktéž mě překvapil ten binec na informacích, kdy jsem se celkem dvakrát musel doptávat, než jsem měl štěstí v přítomnosti orga starajícího se o odměny a zabránil tak případnému nepřevzetí mého diplomu. Jinak ale nemám, co bych víc kritizoval. Přístup orgů byl vesměs přísný, ale shovívavý, kdy mluvím hlavně o noční relaxaci v hlavním sále. Program byl tentokrát docela dobrý, to samé přednášející, kdy by nebyl jediný, který by své téma doslova nezvládl (aspoň co se mnou navštívených částí programu týče).

Celkově jsem letos nad míru spokojen. Poslední con v tomto roce jsem si užil přesně tak, jak jsem chtěl a i přes vynechání jedné části, která mě v tu chvíli dost mrzela, jsem byl na všem, na čem jsem chtěl a i s těmi, se kterými jsem chtěl. Hlavně jsem se konečně viděl pořádně s Takumim a splatil dluh, který jsem u něj po posledních conech měl a poznal tak i pár nových lidí. Teď jen doufám, že se nebude měnit místo konání, protože popravdě, kdybych to měl seřadit, vyšlo by KC Zahrada na první příčce, kdy o kus dál by bylo brněnské Výstaviště, pak možná ještě dál Modrá škola, o další velký kus dál škola OA Svatoslavova a pak někde na konci ZŠ Kořenského. Samozřejmě, kdo zná, je mu jasné, pod čím se jaký con skrývá, ale hodnocení je teď čistě dle místa. I přesto si ale troufnu tvrdit, že Akicon je jeden z mála conů, který si svou kvalitu drží stále. Ačkoliv jsem byl teprve na třetím ročníku, nebyl z nich jediný, který by se mi zdál v něčem horší. Možná letos zahořkla celkovou chuť trochu změna, co se týče přespávání, ale i to se dalo diskrétně zařídit jinak. Nemám nic, co bych jinak řekl proti.

Díky tedy všem - jak lidem, díky kterým jsem netrávil veškerý čas sám, tak i organizaci a tomu, že byla opět možnost strávit další pohodový con bez jakýchkoliv větších problémů. A zase příští rok!

 

Komentáře

Přidat komentář >

, - odpovědět
Naprosto luxusní a obsáhlý report (a nejen díky tvé pochvale mé přednášky ;-) ). Vpodstatě nemám co bych dodal, díky moc!
odpověděl(a)
Není za co! Taktéž děkuji za chválu.
, - odpovědět
Celkem v klidu report. Za tu Kaťušu se omlouvám i vlastně za Sleeping Sun. I když už jsem překonala trému z přednášení, když předstoupím před publikum a mám zpívat, vždycky to podělám. Toliko k zapomenutému textu a nevyzpívaným výškám :) Každopádně jsem ráda, že se líbila přednáška na Sexuální pomůcky, a jestli mohu být tak smělá, klidně mi zveřejni věci, které tam nebyly, ráda si doplním vzdělání. Určitě jakožto bystrý muž budeš mít více informací, co se těchto pomůcek týče, nežli já :) Jinak tedy přísnost vůči publiku být vzhledem k tématu přednášky být musela. V roce 2010, kdy byla přednáška "Kozy v anime", jsem tu situaci vůbec nezvládla a celou dobu mi tam někdo hučel. Teď už jsem zkušenější a nebudu od někoho brát nějaký bullshit v 11 večer s přednáškou, nad kterou jsem nějaký ten čas strávila. Toť vše. Díky za feedback a zase někdy snad na některé mojí přednášce.
odpověděl(a)
Ohledně doplnění k přednášce, tam se vesměs jedná o alternativy, když si někdo nechce kupovat celou "love doll" za desetisíce (né-li statisíce), že si může koupit třeba jen určité části v měřítku menším, než je 1:1, ale vyjde to levně. A to hlavně v případě, že nechce jen "nicneříkající" onahole, či tak. Takže jde jak třeba i o celá torza, tak třeba jen o kus zadní části bez končetin, atd. Prostě jde o to, že je to taková levná varianta.
Jinak přísnost samozřejmě nehatím, naopak. Ono krotit publikum plné pubertálních jedinců je těžké i co se týče normálních témat, natož takovéhoto.
, pochvala odpovědět
Svěle sepsaný report. :) Akorát čtení tak dlouhého textu na černém pozadí bylo trochu náročnější na oči.
Na přesun do jiných prostor mám opačný názor a jsem pro přesun jinam, i když mám KC Zahradu ráda. Jsem zvědavá, jak se to nakonec s místem konání vyvrbí.
odpověděl(a)
Děkuji! A vskutku, budu každopádně zvažovat světlejší variantu layoutu.
Jinak ještě k přesunu. Pokud to bude na nějaké fakt pěkné místo, které svým charakterem předčí i KC Zahradu, nebudu ani já nic namítat.
, - odpovědět
Ad Ajdoru - viz můj report, věz, že se svým výkonem spokojena nejsem, kdo ví, na jaké úrovni ve skutečnosti jsem, ten ví.
http://elda.gensokyo.eu/?p=82
odpověděl(a)
Nedá se nic dělat. Uvedené faktory se dají vzít v potaz, holt když už se to všechno má sejít takhle, tak pořádně. Bohužel se to odrazilo i na ohlasu.
, Rozvijej se poupatko odpovědět
Ad "Rozvijej se poupatko": neviem to presne, ale co mam info, tak ju zaviedol Trpaslik, ktory ju vzdy tak o druhej rano s nadsenymi pomocnikmi spieval vo vstupnej hale (zazil som to dvakrat). Tento rok sa Trpaslik nedostavil, tak to urobili bez neho, zrejme na jeho pocest :).
odpověděl(a)
Díky za objasnění. Když se minulé ročníky ještě přespávalo na místě, tak v dobu zpěvu jsem přítomen v atriu nebyl. A tady to posunuli ani ne na půl jedné, takže to už zapadá do sebe.
odpověděl(a)
Trpaslík se dostavil a zpíval za doprovodu. ;)

„Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde