Kategorie: Festy a cony

Akicon 2018

Akicon 2018Rok utekl a přinesl s sebou další Akicon. Jak se povedl letos? Co jsem na něm zažil? A stal se nakonec opravdu conem roku? Odpověď leží v mém tradičním reportu.

Pokud vás zajímá tradičně vysoce podrobný report od Jeoffreyho, se kterým jsem v trojici trávil v sobotu značné množství času, následujte tento odkaz.

Honzův report si můžete přečíst zde - jde taktéž o mnohem rozsáhlejší a podrobnější soupis všeho, co se událo.

A v neposlední řadě - sledujte AsiaGeek! Možná přijde i vlog od Roudyho...


Krize z léta už dávno vyprchala a já byl zase plný energie a očekávání, co si pro nás přichystal poslední letošní con. Na Akicon jsem se obzvlášť těšil. Měl jsem radost už jen z programu, který z mého hlediska vypadal nadupaně a ze kterého jsem si už předem vybral tak, že nezbyl pomalu čas na nic jiného. Samozřejmě, panovaly jisté obavy, jestli se mám vůbec těšit a raději si nevsugerovat pravý opak – ale rozhodl jsem se pro tentokrát podobné pocity ignorovat a vyhlížet akci jen v tom nejlepším světle. Navíc u mě měli příslíben nocleh dva lidé, takže jsem měl o noční zábavu také postaráno. Domluven s Roudym, že natočíme vstup pro vlog na AsiaGeek, jsem na místo dorážel už na čtvrtou. Člověka až zarazilo, že tu tentokrát nestála klasická fronta, ale pár lidí bylo rozeseto různě po pozemku KC Zahrady a jinak nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo v nejbližší době vcházet dovnitř. Něco bylo jinak! A to se nakonec táhlo i dál. Ale o tom už za chvíli.

S Roudym jsem se potkal hned (taky, kdo by se nenašel v tak prořídlém davu?), navíc se zjevil i Pája, který se ale chystal na conu pobýt jen chvilku a pak zase vstupenku prodat. S menšími problémy jsme natočili vstup a už se šli odbavit. Naštěstí nebyl problém s tím, že jsem při registraci neuvedl jméno (bylo označeno jako nepovinné) a vše tak proběhlo v klidu a v pohodě. Dostal jsem jak visačku, tak si každý mohl sám vzít program (klidně i dva). Později jsem se dozvěděl, že kamarád Syzran spolu s další skupinou lidí čekal v jedné linii, protože se dle cedulí mylně domníval, že druhá fronta je nějaká speciální. Nakonec ne, obě sloužily pro odbavení a dotyčná cedule nebyla úplně na místě.

Vešli jsme, abychom se zase otočili a navštívili chodovské nákupní centrum. To je tak, když někdo ztratí kreditní kartu a musí si ji nechat jít obnovit (já to naštěstí nebyl). A pak jsme se znova otočili a spěchali zpět do Zahrady na zahájení.


Netradiční zahájení

Co mě letos docela zklamalo, že se zahájení nekonalo v atriu, ale ve velkém sále. Což o to, pro jiné cony klasika, ale zrovna tady byla taková pěkná, komorní tradice tento ceremoniál nechat v atriu. Zde jsem potkal Syzrana s polovičkou, abych je následně tahal ven ze sálu, po schodech nahoru a zase dolů, protože jsme se ani od orga nedozvěděli, kde se bude zahájení tedy konat. Takový zmatek jsem na tomto conu ještě nezažil. Samotné zahájení bylo bez Greka, v takovém hodně komorním stylu prořídlého sálu a Akibony se házely jako vlaštovky (a jedna přistála v našich řadách – samozřejmě po náležité rvačce pod židlemi). Údajně se všechny tyto rychlé změny děly kvůli menším organizačním problémům, což se holt stane. Ale člověka to stejně vytrhne z očekávání.

Po plytkém zahájení nás čekala již druhá cesta do centra Chodov, kde jsme tentokrát pojedli. Jakožto zlatokop jsem využil Roudyho dluhu a nechal si zaplatit jídlo. A karma mi to vrátila, když jsem u stolů při odchodu zapomněl program. Já si ho choval téměř jako vlastní dítě, aby se nepomačkal, a pak ho nechám ztracen pod tácem. Budiž mu odpaďák lehký! O tragédii nejde, ale člověka v tu chvíli i taková blbost trochu zamrzí a vyvede z míry.

Než jsme vyrazili zpět na akci, podíval jsem se po dlouhé době na chodovské koleje, kde se mísí starý, sedmdesátkový styl, s moderní technologií. Prostředí na mě přímo dýchlo studentsky. Ale ne – já jsem jinak rád za svůj klidný byt v centru, kde nemusím sdílet pokoj s dalším člověkem… Teda, mimo cony, samozřejmě.


Tak jde čas s anime i fandomem

Vynechat Grekovu přednášku i z důvodu nestíhání by bylo kacířství. Naštěstí jsme to téměř na minutu stíhali zpět a já se tak mohl těšit z další zaručeně kvalitní přednášky, jejíž téma tentokrát znělo dost nostalgicky a vzpomínkově.

Trochu jsem se zarazil, když se začalo pojmem „moe“ a já pocítil z možného zajímavého tématu docela solidní průměr a popis pojmů, k čemuž víceméně došlo. Za nejzábavnější část považuju porovnávání pojmů fanservisu a fanabusu. Dozvěděl jsem se pár nových věcí – třeba doteď jsem netušil, že cliffhangery jsou vlastně fanabuse. Resp., že člověk „trpí“ až do další epizody, kde se třeba onen cliffhanger rozuzlí. A nebo taky přijde nový, že ano. Ve výsledku – na Grekovy jiné počiny, jako geniální Vliv anime na růst pšenice a řada podobných, to nemělo ani zdaleka. Ale na takové rozehřátí to stačilo bohatě a svou kvalitu si zachovalo obojí – jak pojetí tématu, tak samozřejmě projev. Jen v případě „vzplanutí“ se termín používá (dle Roudyho) i pro oheň, nejen pro emoci člověka. Věřte člověku, co se učí japonsky!

Hodnocení:



COŽE? Ty jsi to neviděl!?!

Mám rád přednášky, co člověka baví a drží jej v sále jako přikovaného i navzdory tomu, že je jejich téma podáno velice podprůměrně, až katastrofálně. Šlo o víceméně takový výčet titulů, ve většině shounenů a toho největšího mainstreamu. Nicméně ten největší problém nastal, když se přednášející u skoro každého druhého titulu přiznal, že jej neviděl. Sice si dokázal dohledat souhrn děje, ale říct občas něco ve stylu „Naruto je o Narutovi“ nepovažuju za dobrý úvod do daného titulu. Další neduhy, jako tvrzení, že když se do zápisníku smrti nedopíše do 4 vteřin příčina smrti, dojde k infarktu, také nepřispěly silně nepovedené přednášce. (Nápověda: 4 vteřiny to nejsou, to by pomalu člověk nenapsal ani jméno v Kanji.) No, netřeba pomalu ani zmiňovat uhnilou třešničku toho všeho, když byl za anime považován i Avatar: The Last Airbender (kdy se na něm v žádném případě nepodíleli ani japonští animátoři, je to čistě tvorba amerického Nicklodeonu).

Obsahově mi to nedalo nic, ale cosi mě v už tak narvaném sále drželo a nutilo se nechat překvapit, co bude v další kategorii výčtu. Kolegové Roudy s (úředníčkem) Honzou jen valili oči. Z přednášky jsem na Roudyho žádost odešel o 15 minut dřív. Tedy, z 15 minut se pak stalo víc než 20, protože přednášející přetahoval, ale to mě už netrápilo.

Hodnocení:



Animestop

Jediné, co mě trápilo, jestli se dostanu zpátky. Na kdysi ne moc slavný Animestop teď čekala fronta až do atria. Ale neztrácel jsem naděje a mé tvrzení, že i v narvaném sále se vždy najde aspoň jedna židle volná, se ukázalo pravdivým. Židlí bylo nakonec volno víc. Trochu mě mrzí, že se Roudy rozhodl dát přednost jiným aktivitám a opomněl tak svou možnou účast (což by bylo pro vlog ideální), ale co se dalo dělat.

Celé roky jsem Animestop popisoval strašně špatně a plytce. Zde bych tento svůj neduh chtěl napravit. Zkrátka, z publika se mohli přihlásit tři soutěžící, k nim byli náhodně přiřazeni tři rádci z řad orgů a každá otázka se týkala puštěného kratičkého úryvku z náhodného anime titulu. Nejdřív padla otázka na samotnou část kontextu úryvku (např. jméno postavy), a pak nová, doplňková, která tématu či prvku z videa přiseděla, ale zabývala se otázkami typu množství úrazů při oficiálních polštářových zápasech, zda si opravdu Japonsko pro rozšíření prostorů Comiketu málem pronajalo ruskou letadlovou loď, nebo jak se liší zajíc od králíka. A na základě (pravdivého, či lživého) tvrzení jednoho z vybraných rádců se soutěžící rozhodovali, zda-li je to opravdu tak, a za to pak dostali (nebo nedostali) body.

Poučné, zábavné a děsně retro! Zkrátka Videostop v „otaku“ podání. Nemohu říct jediné proti, letošní soutěž jsem si užil za ty roky snad nejvíc a zároveň se dozvěděl spoustu nových zajímavostí. Mimochodem, Ibrahim ostatní soutěžící pěkně rozsekal!

Hodnocení:



Košplay

Přepadlo mě dilema, když jsem se měl rozhodnout mezi košplayem a Utenologií. Což o to, chtěl jsem se dozvědět něco kolo Uteny, ale zároveň mě zajímaly rychlé, amatérské výrobky cosplayerů. Utenu jsem oželil a šel na košplay. Nakonec nejsem ani nadšen, ani zvlášť zklamán. Z výrobků se mi nejvíc líbil rytíř z Overwatche a Sith. Dát dohromady za tu chvíli něco z toho, co „con dal“, je každopádně frajeřina. Ale úplně původně jsem si tuto soutěž představoval tak, že se přinese bedna všeho možného a soutěžící budou mít jen krátký časový limit, aby z věcí rychle něco složili. Tedy, styl Lowcostcosplaye. Což asi nebylo úplně reálné a představuju si to holt jako Hurvínek válku.

Hodnocení:

Soutěž byla navíc opravdu krátká, takže ani ne do půl hodiny bylo po všem a já měl tudíž šanci aspoň z části navštívit původně plánovaný program. Tedy, „z části“…


UT001 – Úvod do utenologie

Do dílny jsem přišel akorát, když se ještě rozebírali lidé za celou touto „mánií“ stojící. Netušil jsem, že se pojme tento koncept, ale dobrá. Už mi to po té náloži informací nemyslelo a tak jsem nechtě nevěnoval pozornost, ačkoliv moje fantazie fungovala na 200% a vymýšlela leccos. Ale snažil jsem se i přesto zbytky pozornosti směřovat k přednášejícím.

Co byl hlavní problém? Že to bylo pomalu pojato jako beseda a povídání nadšenců o něčem, o čem někteří z nás neměli ani páru. Dobře, pominu-li, že údajně jen čtvrtina místnosti o tématu nevěděla nic moc (včetně mě). Na to, o čem Utena vlastně je, došlo až skoro po hodině. Pak jsem se teprve trochu zorientoval a pochopil, že jde o skutečně symbolicky pojaté dílo. Já takovéto „podivnosti“ holt rád. Přednáška byla nicméně dost přetáhlá a i když prý začali trochu později, nakonec jsem musel obětovat celé bleskové přednášky. Ano, padla půlnoc a pomalu by se jelo dál. Na jednu stranu chápu zapálení přednášejících. Na druhou… Kdyby se bral zřetel víc na představení titulu a hlubší rozbor některých symbolů, možná by to bylo celkově trochu zajímavější. A nebo taky ne… Kdo ví.

Hodnocení:



Dlouhá noc

Hned, co jsem po této úmornější hodině a půl opouštěl sál, mi volal Honza, kterému už taky program skončil. S tím, že se musí ještě převléknout, jsem si myslel, že si v klidu odskočím a ještě na něj budu muset půl hodiny čekat, jak bývalo zvykem. Čekal jsem… ale marně, protože na mě čekal taky, jen o patro níž. Už stačilo jen chytit noční spoj a dojet akorát na druhou ranní domů. Ale ne! Osud si pro nás přichystal něco jiného… Mezitím mi i Syzran odřekl přespání. Že já to čekal? Nafukování matrace speciálně pro něj přišlo vniveč. Škoda vzduchu!

Ta pravá smůla ale začala už u automatů na jízdenky, protože na Chodov se očividně ještě nedostal systém placení platebními kartami. Honza byl nucen tedy použít SMS jízdenku. Ale dobře, to by se dalo přejít. Bus nám po dlouhém čekání taky jel a já naplánoval přestup na Hlavním nádraží, odkud nám měl jet další a již do cíle. Plán se změnil na I. P. Pavlova, kde se Honza cukal vystoupit. Tak jsme vystoupili, protože to i odtamtud mělo jet. Shodou okolností jsem v buse zahlédl těžce povědomého člověka, ze kterého se vyklubal Sky_Max. Praha je očividně malá. Ten jel z jakési taneční akce a zkrátka zrovna ve stejnou dobu. To už ale přijížděl další bus a já se otočil na Honzu s otázkou, jestli je to ten náš. S tím, že jo, jsme do něj nastoupili a čekali, že nás doveze domů.

Houby! Bus jel na letiště a úplně jinudy. Honza mi totiž předtím neodpověděl na otázku, ale bral to tak, že jsem mu to já oznámil. Malé nedorozumění a jakou nadělá paseku. Rychlá improvizace nás donutila vystoupit na Karlově náměstí a chytit tramvaj 91. Tu jsme sice chytili, ale když už jsme dojížděli do Strašnic, tedy na opačný konec Prahy, než byl náš cíl, došlo nám, že jsme asi měli jet na druhou stranu. Tak jsme vystoupili v jedné z nejzapadlejších čtvrtí města, kde jsme museli opět improvizovat. Což o to, já byl čilý a plný energie, ale Honza byl úplně hotový a jediné, co viděl, bylo jedno velké vytuhnutí. Naštěstí jela tramvaj na opačnou stranu jen za pár minut a ta nás už s jistotou měla dovézt domů. Byla v ní zima a sedačky taky dvakrát nehřály, ale hlavně, že už jsme nemuseli nikde pobíhat. Po úmorných dvou hodinách jsme konečně dorazili. S třetí ranní na obzoru, ale přece.

Tímto se Honzovi ještě jednou omlouvám, ale nevím, jak se to mohlo stát. Holt chyba, která se už nesmí opakovat. Však ono té smůly bylo nakonec víc, ale o tom později. Zbytek noci by býval mohl probíhat v klidu a v pohodě, kdybych mohl spát. Nebudu vinit Honzu a jeho hlasité chrápání. Ani to, že se po šesté víc než půl hodiny svítilo a vařilo v kuchyni (řízky tam očividně byly jen na ozdobu). Nepomáhaly mi ani myšlenky, že za pár hodin budu muset zase vstávat a moc toho tak nenaspím. Pokud jsem tedy spal necelé dvě hodiny, bylo to ještě hodně…


Honza 117

Ráno mě vzbudil Honzův telefon. Nejdřív jsem myslel, že to je jen budík. Z budíku se vyklubal Jeoffrey, který se ztratil na Chodově a nevěděl, kam má jít, aby dorazil na Akicon. Což chápu - být tam prvně, taky absolutně netuším. Nicméně jak je jindy nutné Honzu probouzet krumpáčem, tady mu najednou div nenarostla vrtule a nestal se z něj Honza 117. S tím, že bude do 10 minut připraven (dobře, pokud do 10 minut příprav zahrnuje 8 minut drbání se - proti gustu žádný dišputát), tedy vstával a já se rozhodl jej akorát pustit ven a sám dorazit na místo až na plánovanou desátou.

Myslel jsem si, jak to krásně stíhám. Zabalil jsem si v klidu věci, chytil metro a na Chodově byl 13 minut před desátou. Jak jsem tak šel po klasické cestě ke KC Zahradě, viděl jsem před sebou týpka v kožené bundě, kterému z rukávu trčela cedulka. „Jé, to je exot! Koupí si bundu a ani neustřihne cedulku.“ říkal jsem si a potajmo ho vyfotil s tím, že se to pak může hodit třeba na Odpozorováno v Česku. Jenže když jsem si poté fotku přiblížil, došlo mi, že to není cedulka. Tedy ne ta, jakou jsem očekával, ale ta Akiconovská - resp. visačka. A že já tu svou zapomněl doma. Karma mi dala všechny ty zlé ranní myšlenky náležitě sežrat. Nezbylo mi nic jiného, než se kousek před cílem otočit na podpatku a smířit se s tím, že holt novinky v anime nestihnu a možná budu rád, když vůbec dorazím na další přednášku. Další hodinovou cestu zpět domů a zase na místo jsem si zkrátil přepisováním části reportu, kterou jsem se pokoušel sesmolit ještě před ulehnutím. Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré…



Společenství conu

Dorážel jsem skoro půl hodiny po začátku další přednášky, které jsem se docela obával. Přednášející Wrii jsem měl zatím tu čest okusit jen dvakrát a pokaždé v přednáškách hodně preferovala své vlastní zájmy nad obecným pohledem. Minule rozebírala jednotlivé kasty návštěvníků na conech, ale pak zabředla do creepypasty a stalo se z toho úplně jiné téma. Musím ale říct, že se hodně zlepšila a ačkoliv se vyžila zejména v tématu Furríků (poněvadž je jedna z nich), jinak se tématu držela a přednáška se jí i docela podařila. Samozřejmě vše s dodatkem, že se to liší od člověka k člověku a škatulkovat by se nemělo. Jasně recesní záměr, který neurazil a po ránu dobře pobavil.

Hodnocení:



Nekonečný příběh s doporučením

Následovala přednáška od Zízy v hlavním sále, od které jsem vůbec nevěděl, co očekávat (anotace zpravidla nečtu). Nakonec se jednalo zejména o doporučení zajímavých titulů o hned několika adaptacích. Vůbec jsem se neinformoval, že nový japonský Death Note film navazuje na původní dvojfilm. Také jsem dosud neznal vzájemnou odlišnost korejských a japonských dramat. Teď už je jasné, že korejská cílí hlavně na emoce a drama jako takové, zatímco japonská na humor a romantiku.

Strašně příjemné shrnutí zakončené popisem specifického schématu příběhů, kde se hrdinka snaží o hrdinu, který je ze začátku chladný, a proč takový námět ve výsledku funguje (např. Itazura na Kiss). I když se většině vypsaných titulů spíš vyhnu, ačkoliv ne úplným obloukem, odnesl jsem si i tak neocenitelné informace a potenciální plány na pár příjemných, filmových večerů.

Hodnocení:



Filozofické orgie

V sále jsem se setkal jak zase s Honzou, tak i Jeoffreym, který přijel jen na jeden den a byla to pro něj na Akiconu navíc premiéra. Protože jsme měli dvě hodiny času, sebrali jsme se a rozhodli se zajít do pizzérie. V rámci šetření a omezení zbytečných výdajů, navíc když můj batoh z poloviny okupovaly řízky s rohlíkama, jsem se nejdřív cukal. Zvlášť, když nás Honza chodovskou divočinou podle GPS zavedl do takového na můj vkus až příliš luxusního podniku. Ale neodolal jsem, když jsem v menu zahlédl dýňovou polévku. Zvědavost byla silnější, než chuť ušetřit padesát korun. A vyplatilo se to - byla zatraceně dobrá! Chlapi se nebrzdili a dali si po jednom celou pizzu a vypili nejeden pohár zlatavého moku.

Jeoffrey je navíc týpek, co dokáže rozvést spoustu zajímavých filozofických myšlenek, které mají překvapivě hlavu i patu. I Honza u jeho přednesu většinou mlčí a to už je co říct. Víceméně je v takovém tom moudrém stádiu, do kterého já třeba asi nikdy nedojdu, protože jsem člověk, co chybuje a rád chyby opakuje. Protože když něco jasně nefungovalo jednou, proč to nezkusit podruhé? Nebo i popáté. Huba je přece na to, aby se na ní padalo.

Dvě hodiny utekly a byl čas vrátit se zpátky na Akicon, abychom stihli přednášku, kterou jsme za nic nesměli minout. Ještě předtím jsem se setkal opět s Roudym, jehož doprovázela i Denča se svou sestrou (pardon, ale omluva, že na jména jsem pařez, tu padne vícekrát). Ti mě lákali v konzolové herně na Naruta, což jsem jasně odmítl. Nemám rád jak bojovky, tak i Naruta, u kterého to myslím stylem „není mi ta celá sága blízká, ani sympatická“. Po chvíli jsem se sebral a šel raději čekat do fronty. Resp. na její začátek ke dveřím.



Zapadlé klenoty anime

Než začnu, musím podotknout, že sedět v první řadě je vysoce na pytel. Ne proto, že by si člověk připadal divně a měl neustále strach, že ho někdo vyhodí, protože sedí na místě orgů a jiných elit. Ale proto, že musí koukat nahoru, ještě tu hlavu natáčet a navíc neví, kam se dřív dívat - jestli na přednášejícího nebo na přednášku. To by jedině musel nahodit styl derp a každým okem sledovat jedno z toho. V první řadě odteď nesedám - nejlepší je to někde uprostřed, kde má člověk přehled nad vším, co se na pódiu děje.

Ale zpátky k přednášce samotné. Nebyl jsem sám, koho zajímalo, co může Grek doporučit. Mnohokrát měl přednášky na téma nějakého zapadlejšího titulu, ale snad nikdy neudělal výpis založený na vlastním hodnocení. Až doteď. (Snad se nepletu.) A byla to pecka…

Kromě prvního titulu (Tenshi ni Narumon), který mě zvlášť nezaujal a u kterého jsem trochu skeptický, jestli nejde jen o efekt „vidím tam to, co tam chci vidět“, jsem si udělal vážně dobrý tip na The Big O, nebo Galaxy Railways. Kdo by řekl, jak mohou na první dojem nezajímavé tituly skrývat tak hluboké myšlenky, či poselství? Navíc valná většina doporučených titulů je z překlenu nového tisíciletí, takže záruka ještě takového toho malého retro pocitu. Přednáška výtečná, bavilo mě povídání o každém titulu a klidně bych tam býval vydržel další hodinu.

Hodnocení:



Aj-do-ru

Aj-do-ru se pro mě stalo už takovou tradicí a nejenom součást motivace tam jít kvůli Syyyrovi, který se ze záhadných důvodů letos neúčastnil. Minule jsem si ověřil, že už to rozhodně není taková hrůza, jako ze začátku, ale že se ve výčtu účastníků najde i nejeden talent.

Na uvítání letos prvně vystoupily tři porotkyně, které částečně po svém pojaly známou a dnes retro skladbu „Pátá“. Jasné vyjádření solidarity vůči všem účastníkům, za což jedině palec nahoru. Co se účastníků týče, našel bych si k několika výtky, ale jinak byla většina naprosto super. Bez nadsázky. Bohužel jsem na jména pařez a pamatuju si jen několik, takže pro jistotu pod jménem/přezdívkou neuvedu nikoho, aby to bylo spravedlivé.

Za zmínku stojí třeba účastnice, která v druhém kole dokonce zazpívala vlastnoručně přeloženou písničku do češtiny. Nebo dynamické duo zpívající v japonštině známé z minulého ročníku, které tedy zpěvem neudělalo díru do světa, ale zabavilo svou živou choreografií. A nesmím zapomenout ani na zelenou, ušatou slečnu, která emotivní písní „Time After Time“ od Cindy Lauper rozpumpovala celou porotu i publikum tak, že i já tasil mobil, abych jím spolu s většinovým zbytkem sálu svítil jak na poplach. Celkově to byla řada fantastických vystoupení, která jsem si užil do posledního doušku. Nebo vzdechu? (Kdo zažil, pochopí.) Zatím jednoznačně nejlepší Aj-do-ru, které se bude těžko překonávat. Ale kdo ví, jak to bude příště…

Hodnocení:

Myslel jsem, že kvůli časovému skluzu se nedostane na charitativní dražbu, ale dostalo, tak jsem se nikam nehnul a setrval i na ni. Dražily se malé A4 obrázky od méně, či více známých kreslířů z české otaku sféry, z nichž výtěžek měl jít logicky právě na charitu. No, přišel mi ten vliv organizátorů a snaha cenu vyhnat výš dost okatý (že by jistá Akiconspirace?), ale nakonec se vybrala slušná částka, která aspoň malým dílem pomůže dětem v nouzi. Což o to, já jsem ignorant, co se stará jen o sebe a charity dvakrát nebere v potaz, ale přišlo mi to i tak pěkné a solidární.


Fyzika ve videohrách

Celou dobu jsem čekal na přednášku od člověka, jehož bratr na sebe neustále upozorňuje na přiznání (ano, rýpnout jsem si musel). A protože jsem měl s tímto přednášejícím zkušenost už od výborně zpracované MAL statistiky z letošního Natsuconu, nepochyboval jsem ani o kvalitně zpracovaném tématu této přednášky.

A… bylo to dobré, bylo to vtipné, těch matematických rovnic (díkybohu) nebylo tolik, ale taktéž byla přednáška na můj vkus až moc krátká. Dozvěděli jsme se o prvopočátcích fyziky v hrách, které (leč nerealisticky) sahají až k originálnímu Pongu, po hlubší popis fungování a toho, že nelze fyziku simulovat realisticky kvůli technologickému omezení. Jak to rychle začalo, tak to i rychle skončilo. Informací bylo každopádně dostatek a proto své hodnocení ubírám jen na základě stopáže, která zase naopak dopomohla k eliminaci časového skluzu.

Hodnocení:



Jak se vyrovnat s kresleným králíkem ve vašem kanclu

Meon a Konata - duo, jejichž přednášky mě vždy bavily. Zejména jejich snaha o hlubší rozbory jdoucí k jednotlivým snímkům. A zde to nebylo jinak. Téma překvapivě zaměřené na kreslené, nebo jinak animované postavy po boku živých herců. Každý asi zná Space Jam (a kdo ne… zase taková ztráta to není), kdy položená otázka „kdo hrál Michaela Jordana“ byla zároveň neskutečným chytákem. Hodně byla každopádně rozebírána Falešná hra s králíkem Rogerem, která to má v tomto ohledu nejvymazlenější (realistické stíny i v rámci kreslených postav, atd.).

Nechyběla ani ukázka z „anime“ Pop Team Epic, tedy naprosté magořiny, která ale také, i když neortodoxně, kombinuje živé herce a kreslenou tvorbu. Celkově jsou mé touhy po nových informacích ukojeny a já nemám přednášce co vytknout.

Hodnocení:



Královský večer

Ačkoliv jsem původně plánoval jet v maratonu přednášek dál, upřednostnil jsem kamarády a ještě i s Meonem, který se k nám připojil, vyrazil do opravdu příjemného podniku. Když ne na jídlo, tak aspoň na Royal Crown Colu (to je prostě ta nejlepší cola, co může být - stylem i chutí). Samozřejmě to znamenalo zahrát si zase na zlatokopa a nechat si to pití zaplatit Roudym, ale všechno tohle mu vrátím. Což platí i u Syzrana, kterému dlužím pomalu basu energiťáků.

Ale zpět k večeru… Bylo to fajn. Probrali jsme pořady, anime sezóny a zkrátka vše potřebné, aby řeč zbytečně nestála. Po takto příjemně stráveném večeru jsem už jen došel zpátky na Akicon, kde za stolem seděl řádně veselý Honza. Tedy, spíš ukecaný a extrémně filozofický a to do té míry, že jsem musel opět pronést, že kritika neznamená danou kritizovanou činnost umět i sám. Jinak by mě posílal taky přednášet, abych mu mohl právem kritizovat jeho plánované přednášky. Ale to bude hodně za dlouho. A kdo ví, třeba i já se otrkám a jednou stanu v záři reflektorů! A budu předvádět, jak se správně klepat nervozitou…

Domů jsme tentokrát jeli před půlnocí a tedy nehrozily žádné nové neplánované cesty napříč Prahou - v klidu jsme dojeli metrem. Já pak zase zápasil s usnutím, protože jakmile začne v půl druhé někdo vleže vařit, smažit a péct, blbě se u toho usíná. Tedy, mám tím na mysli styl chrápání, který většinou zní jako bublající brambory v kotlíku, který se pořád zapíná a vypíná. Ale uši jsem si ucpal sluchátky a tak jsem po chvíli také zabral. Bylo mi nejdřív záhadou, proč jsem se navzdory vstávání o páté ranní tak dobře vyspal. Až později mi byl připomenut posun času, který se odehrál a já o tom ani nevěděl. Honzu jsem bohužel musel „vykopnout“ také po páté. Naštěstí překvapil svou rychlostí a stíhal jsem díky tomu dřívější spoj. On se zatím vydal vstříc Mekáči otevírajícím naštěstí už v šest, takže měl kde kosti složit.

Proč se tohle všechno dělo? Protože jsem zkrátka nedostal v práci na svátek dovolenou. Ale domluvil jsem si možnost na chvíli odejít s tím, že se zase vrátím. Po desáté dopolední jsem vyrazil na metro, abych to následně krásně stíhal na jedenáctou na Chodov. Dost mě šokoval ten velký hlouček lidí stojící až na schodech před malým sálem. Honza se překvapivě zjevil také na jejím konci, protože ho v blbý čas volala příroda. Ale já se nikdy nevzdávám předčasně a tak jsem doufal, že se všichni vejdeme. A vešli!


Novinky v anime II

Nya-chan s Arianem nám tradičně přinesli výpis těch nejzajímavějších titulů z předešlých anime sezón. Trochu mě mrzelo, že jsem nestihl den před první část, ale na tu se když tak kouknu ze záznamu. Na to, že se minulé sezóny zdály být takové plytké, by člověk neřekl, kolik zajímavých titulů se v nich nakonec najde. Dokopat se k tomu, mám co sledovat možná na celý rok. Takhle to zvážím, ale tipy jsou. Čeho je ale moc, toho je příliš a od druhé poloviny mě už tolik nezaujaly ani tituly, ani jsem neměl potřebu vědět víc. Zejména posledních několik přetahovaných minut mi přišlo zdlouhavých. Ale jinak? Jsem spokojen. Je vidět, že nevýrazná sezóna neznamená i špatná a že se v ní najde nejeden skrytý klenot. Nebo i minerál!

Hodnocení:



Novinky asijské kinematografie

Je už takovou tradicí, že si na Akiconu každoročně obohatím znalost i co se týče asijské kinematografie. Měl jsem za to, že se jedná o stejnou přednášku, jako předešlého dne, ale nakonec to bylo pokračování. Jak to ale měl jindy Vavca nadupané, tentokrát mi přišlo, že uvedl opravdu jen pár titulů a k nejzajímavějším občas dokonce nepustil ani trailer. Něco bylo kvůli časovému skluzu, něco zkrátka jako součást přednášky. I tak jsem byl překvapen, když jsem viděl, co třeba vydává Čína. To jsou epické velkofilmy nacpané efekty! Jedno exkluzivní sci-fi mi částečně připomnělo i Ready Player One, akorát bez referencí (takže vlastně neexistující film). Stačilo to, ale čekal jsem víc. Na konci nechyběl ani dlouhý seznam. Je holt čas pustit se do vlastního průzkumu!

Hodnocení:


Vyhlášení soutěží a zakončení

Uznal jsem, že pro letošek bylo přednášek dost a je čas vše náležitě uzavřít. Namísto přednášky jsem v sále setrval na vyhlášení soutěží. Jak je jindy tato část programu zdlouhavá a nezajímavá, tentokrát se brala svižně, bez zbytečných zdržování a já se tak brzy dozvěděl, jak dopadl Košplay, či Aj-do-ru. A ano, mohu říct, že jsem s hodnocením poroty a diváků docela spokojen. Respektive chápu, proč zvolili tak, jak zvolili.

Na řadu přišlo zakončení. Tentokrát nechyběl Grek a pár slov přišla říct i Akiko. To nejzásadnější, o čem se mluvilo, byl takový trochu šok – příští Natsucon bude možná poslední. A to si tu teď nedělám srandu. Tedy, šok jak pro koho. Já s tím naopak souhlasím. Ne, že by byl Natsucon špatný con – ale je pravda, že mít dva cony s jen málo odlišným organizátorským jádrem je mrhání potenciálem, který by mohl být vložen jen a pouze do Akiconu. Mimo fakt, že v létě už jeden další con je. Lidi jsou z toho pak unavení, organizátoři jsou unavení a ty cony celkově přestanou člověka bavit. Až mě překvapilo, jak moc názorů se shodovalo s mým vlastním pohledem a pocitem – sám jsem byl v létě po conech vyřízený a to jsem jen pasivní návštěvník. Tak, či tak, tento návrh plně podporuju a doufám, že tím kvalita Akiconu stoupne ještě výš!

Ve zbytku času se rozebíraly hlavně otázky okolo tělocvičny, jejího nezletilého a zmateného organizátorství, či kouření mimo areál. Nic víc, nic míň. S popřáním všeho nejlepšího do dalšího roku byl Akicon oficiálně ukončen.

Bohužel jsem už neměl moc času nazbyt – přece jen, pořád mě tlačila myšlenka, že se musím vrátit do práce a nějaký možný závěr v podobě obědu na Chodově tak padl. Rozloučil jsem se s Honzou a čistou náhodou v metru potkal Roudyho s partou, ačkoliv jsem se s nimi už jednou loučil. To pravé rozloučení nastalo až před Hlavním nádražím. Z důvodu vojenské přehlídky mě ale čekalo procitnutí ve formě nechutných návalů lidí při výstupu z metra. Něco tak šíleného jsem dlouho nezažil a byl jsem rád, že jsem se dostal ven bez toho, aniž bych se musel někde tlačit. Zkrátka – bylo to maso.



Mé osobní vyhodnocení

Jak jsem říkal na začátku – Akicon aspiroval na con roku a asi se ho nemusím bát za něj nakonec opravdu označit. Čím víc se vracím v myšlenkách zpět, tím víc si uvědomuju, jak moc jsem si jej užil. Navzdory tomu, že mi ten víkend nechutně rychle utekl, ale to bude holt stářím. Ani zvlášť nevadilo, že jsem se v sobotu moc nevyspal a s mou náladou a energií to tak chvíli bylo jako na houpačce. S ústy do šířky jako spokojený žabák, mohu s klidnou myslí tento ročník uzavřít a těšit se na další!

Pro příště mě napadá, že bych zase mohl jednu noc strávit na conu jako takovém – dost mi tato část prožití chyběla a jelikož organizátoři trochu polevili v tom, kde a jak by se mělo spát, asi bych neměl problém prožít zajímavou noc ve velkém sále. Tedy, v sedě, samozřejmě. Nemůžu si zase tolik vyskakovat. Ale o tom se ještě rozhodnu – mám na to celý rok. Teď bych se vrhnul k rychlému vyhlášení toho nej.

Nejlepší přednáška? Na jednu stranu je těžké zvolit z takového množství skvělých přednášek tu opravdu nejlepší. Na druhou, jen jedna jediná mi utekla jako nic a bavila mě úplně každým vyřčeným slovem, takže pro tentokrát přiřazuju zlatou pozici opět Grekovi a jeho doporučení zapadlých klenotů anime.

Nejlepší část programu mimo přednášky? Jednoznačně Aj-do-ru. Bylo to různorodé, bylo to zábavné a hlavně: dalo se to poslouchat.

Největší chvála obecně? Záznamy a stream. Hlavně stream, čímž se Akicon přiblížil kvalitě větších conů. Já to říkám pořád – Akicon je komornější, komprimovaná verze Animefestu. Navíc s pomocí dobrovolné pomocné ruky Ibrahimovy se záznamy letos dostanou ven zřejmě rychleji a snáze.

Největší stížnost obecně? Dobře, pominu lidi samotné – zejména všechny bezohledné chrchlaly prskající viry do celého sálu plného lidí, a zaměřím se na druhé schodiště u vstupu k malému sálu, kde pořád někdo procházel a vadil frontě. Nebo fronta vadila jemu? V každém případě, když se to před malým sálem hromadilo, opravdu poslední, co člověk chtěl, bylo aby někdo musel zrovna jít do druhého patra a prodíral se skrz. Kdyby schodiště zůstalo uzavřeno a lidi obětovali těch pár kroků navíc, aby šli druhou stranou, vůbec bych se nezlobil. Ale výtku jsem nevznesl na zakončení z prostého důvodu – možná je to zkrátka jen můj problém a ostatním to nevadilo, čemu bych se nedivil.

V poslední řadě děkuju stránce Akicon.cz za bleskové sdílení mého odkazu! Někdy si připadám jako ocas, či vlezdoprdelka, že vydávám jako první a taky se můj report na stránce ukáže jako první, ale to je holt tím, že mám z většiny už sepsáno na mobilu a pak jen rychle sázím a upravuju.

Komentáře

Zasílate odpověď ke stávajícímu příspěvku (zrušit).

Jméno
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, Stosedmnáctka odpovědět
Trochu mi uniká význam, autore, žádám o vysvětlení. :D
odpověděl(a)
Medicopter 117. ;)

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde