Ico | Ryuu.blog
Kategorie: Hry

Ico

IcoNení to tak dávno, co jsem si o pokračování této hry, Shadow of the Colossus, četl článek na Kotaku a přes něj se dostal i k traileru na jeho předchůdce, Ico. Jelikož mě tento trailer okamžitě nadchl, rozhodl jsem se pro menší risk a pořídil si obě tyto hry jakožto jednotlivý bundle remasterované verze pro PS3 (původně to jsou hry pro PS2).

S tím, že jsem se ohromně těšil a doufal, že mě ani Ico, ani Colossus, nějak výrazně nezklame. Ačkoliv je chronologie her opačná, zde se zaměřím na vůbec první hru z této dvojice, na Ico.

Do příběhu a celého dění vás to uvede asi následovně. Dozvíte se, že hlavním hrdinou je malý chlapec, kterého skupina podivných rytířů odváží do ohromné pevnosti, kde jej následně zamyká do zvláštní kopule s tím, „že je to oběť kvůli jejich vesnici“. Samozřejmě, hlavní hrdina není zrovna ten typ, kterému by se chtělo skončit jako řada ostatních, protože rozhodně není jedním z prvních vzhledem k počtu těchto divných kopulí, tedy spíš připomínající sarkofágy, a rozhodne se pro útěk. Prostě příběh-nepříběh, pochopte a přeberte si to sami a v tomto stylu se nese pak celý zbytek. Jen tedy, jak pak hlavní hrdina sám řekne, jeho oběť měla být vykonána kvůli tomu, že mu narostly na hlavě rohy. Toť vše. Ale jeho cesta skrz pevnost se nechystá být osamocená, protože hned ze začátku hry zachrání tajemnou dívku, o které se ovšem nedozvíte už vůbec nic. Celkově, pro jakékoliv dialogy se zde využívá takové zkomolené japonštiny (logicky, protože je to původně japonská hra), či v případě již zmíněné dívky už úplně nesrozumitelného jazyka, na který jsou titulky ve formě obrázků (něco na způsob hieroglyfů), takže je to víceméně úplně k ničemu, že to člověk nepřečte, i kdyby se na hlavu stavěl. Ještě k té japonštině. Protože mám díky anime naposlouchány stovky hodin, japonštinu bezpečně poznám a rozeznám, rozumím i řadě slov a frází, a tady, jak jsem řekl, je to poněkud upravené. Třeba místo „Daijoubu?“, což znamená „V pořádku?“, je tu jen „Daijoub?“ a podobné zkracování. Takové zvláštní, ale charakteru celé hry to sedne naprosto perfektně. Už jen taky vzhledem k tomu, že těch dialogů či jakýchkoliv vyřčených informací je zde minimum. Drží se to mlčenlivosti, což je na druhou stranu dobře, protože žádná přehnaná emotivita či dokonce hysterie, jíž jsou japonská díla typická, se zde nekoná.

  

Teď ale k hratelnosti. Jak už jsem řekl. Máme tu hlavního hrdinu, rohatého chlapce, který se nebojí ničeho a proto jeho schopnosti tkví v lezení všude možně, překonávání obrovských výšek a provádění takových akrobatických kousků, až z toho někdy šimrají nohy. Zdá se mi, jakoby se tvůrci hodně inspirovali novější sérií Prince z Persie (Písky času), kde je mechanika velice podobná. (Oprava: Tak je to přesně naopak.) S hlavním hrdinou cestuje již zmíněná záhadná dívka jménem Yorda, která vzhledově trochu připomíná princeznu Elise ze hry Sonic (2006) a díky čemu jsem si ji osobně ihned oblíbil. Cesta je už jen proto taková veselejší. Máte na výběr, jak se o Yordu postarat, respektive jak ji vést. Můžete buď jít sami a postupně si ji přivolávat a nebo ji prostě popadnout za ruku a doslova ji táhnout za sebou. Pokud jde o přivolávání, zde je pěkně uděláno to, že hrdinovo volání typu „Opa!“ (či něco v tom smyslu) zní pokaždé trochu jinak, takže zde není jen stejné jednolité volání. Nicméně podle mě je druhá možnost, čili držení za ruku, lepší, ačkoliv i tu první využijete asi ve stejném měřítku. Zde, co je geniální, že když už hrdinku tedy popadnete, působí to úžasně realisticky. Tím myslím hlavně efekt, že je prostě i cítit, že ji za sebou táhnete, takže to není o tom, že by se bezduše držela za ruku a běžela stejným tempem bez ucuknutí - stačí blbě zahnout a pustí se, ačkoliv nespadne. Sama o sobě už není tak obratná, jako hrdina (tedy oficiálně jménem Ico), ačkoliv i přesto dokáže lézt aspoň po žebřících, s pomocí Ica se dostat přes propast či na vyvýšenou plošinu a dokonce i přelézt nějaké ty menší překážky. Bohužel lezení po řetězech a další šílenosti musí obstarat Ico a pomoct jí dostat se dál jinak, tudíž nalézt alternativní cestu, která většinou bývá uzavřená a tak jde o nalezení různých šoupat a dalších mechanismů, které umožní otevření cesty dál. Což už naznačuju, či spíš z toho jasně vyplývá, že tato hra staví na logice, čili to není žádná bojovka. Většinou máte k dispozici i dvě, tři místa, ze kterých si musíte postupně logicky dojít k řešení, jak se dostat dál i společně s Yordou, která má mimochodem důležitou schopnost otevírat jisté zapečetěné dveře, abych z ní nedělal jen nějakou přítěž. Není zde přitom žádná nápověda, na vše si musíte přijít sami, hra vám maximálně kamerou ukáže, co je takový indikátor, ale nic víc. Tedy, občas napoví i chování Yordy, která buď sama doběhne na nějaké místo, či dokonce ukazuje prstem, ale to je tak všechno, stává se to stejně jen zřídkakdy. Ze začátku je postup primitivní, na každém rohu je i úložná pozice a nic nenasvědčuje tomu, že by zde měly být nějaké složitější překážky. Opak je ale pravdou. Postupem ve hře se obtížnost stupňuje a je zde nejeden okamžik, kdy si budete lámat hlavu a muset se hlavně zaměřit na detaily. Není tu totiž nic nevyřešitelného, ale člověk musí opravdu myslet a všímat si. Sám jsem si přicházel na souvislosti typu „ano, k čemu by tu visel ten řetěz před padacím mostem, který se po úderu mečem zakinklá, když se na něm můžu rozhoupat a kopnutím most shodit,“ a podobně. Čímž jsem odkryl i jistou část, ve které jsem delší chvíli tápal. Nejednou jsem byl v situaci, kdy jsem prostě nevěděl, pomalu se mi i chtělo zoufalostí brečet, ale nakonec jsem šel metodou prozkoumávání detailů a na vše přišel, i třeba až za půl hodiny. Ale důležité je, že přišel.

  

Yorda na vás, zatímco si vaříte mozek v hlavě, poslušně čeká, případně se hlavně na otevřenějších travnatých plochách roztomile prohání za holubicemi, ale jakmile na ni houknete, poslušně přiběhne. Tedy, pokud nemá kudy, dá to najevo tím, že řekne „Dame!“, což znamená „To nejde!“, což je taky jedna z mála věcí, které je ještě od ní rozumět, pokud tedy nevolá „Ico!“. Důležité je také mít na paměti, že se od ní sice můžete vzdálit, ale pokud ji necháte dlouho o samotě v jiné lokaci, brzy ji tím ohrozíte. Čímž se dostávám i k nepřátelům. Ačkoliv je hra sama o sobě velice poklidná a mírumilovná, zbraně, jako jsou ze začátku klády, či později meče, tu nejsou jen pro srandu králíkům. (Pokud tedy nepočítám i jejich jiná využití, jako je třeba zapalování bomb pomocí loučí vytvořených z klád, či přesekávání provazů.) Jedinými nepřáteli, kteří zde působí, jsou stíny, které se čas od času objeví stylem, že vytvoří na zemi dva stínové kruhy a z nich pak vylézají hrůzně vyhlížející černé nestvůry. A jde jim o jediné – o Yordu, kterou pak stáhnou s sebou do stínových děr. Máte pak omezený čas k tomu, abyste k ní doběhli a pomohli jí ven. Samozřejmě, o Ica nepřátelům tolik nejde, ale když zaútočí a Ico upadne, chvíli mu trvá, než se zvedne a bude moct opět bojovat. Souboje jako takové nejsou moc těžké, jde o dobré načasování a obezřetnost, i když, pokud se sejde stínových příšer kolem až moc, už není tak lehké hlídat Yordu a zároveň vybíjet všechny kolem, musíte si stanovit priority. Navíc je tu několik druhů těchto příšer, některé i létají a samozřejmě uhýbají švihům, či se dokonce dočasně stáhnou a nelze na ně zaútočit. Tím se dostávám i k faktu, nebo spíš takové trochu méně realistické záležitosti, že kromě pádů z větších výšek Ico nemůže umřít, ani když mu případná bomba, kterou zapálí, bouchne rovnou v ruce. Prostě ho to jen na chvíli ochromí a pak může zase vesele běhat dál. Taktéž útoky stínů jsou jen dočasně ochromující, aby měly čas na pohlcení Yordy. Což pak končí tím, že zmizí kdesi v temnotě, Ico náhle zkamení, vlastně celá pevnost se ocitne v divném kruhu a můžete jet od poslední uložené pozice. Zde je to řešeno taky zajímavě, že se poté spolu s Yordou probudíte na lavičce, na které se mimochodem ukládají pozice, a vše, co se předtím stalo, působí tak, jakoby to byl jen sen. Jde tedy hlavně o pády z výšek, takže je dobré si dávat pozor na to, kam skáčete, protože řetězy se dají lehce minout a opakovat některé pasáže je pak docela nepříjemné, pokud jste třeba zrovna pracně otevřeli cestu a pro jistotu si to pak znova na lavičce neuložili.

  

Engine je tedy vypiplaný do detailů. Musím uznat, že zde nejsou téměř žádné nevýhody, či bugy, které by hru jakkoliv stěžovaly. Možná je jen lehký problém s kamerou, hlavně v situacích, kdy Yordu popadne stín a odnese si ji k díře, protože se následně kamera zaměří na to místo a vy nevíte, kam zrovna s postavou běžíte. Celkově je to zde řešeno zajímavě, že to není úplný pohled z třetí osoby, ale kamera poletuje kus nad postavou, většinou v po určité dráze, a přizpůsobuje se její pozici. Kdy tedy můžete i při zavolání Yordy vidět, kde zrovna je, protože se přepne pohled na ni, což je výborné. A pokud je třeba, můžete se i rozhlédnout, abyste případně viděli, kudy dál. I tak jsou s tím občas potíže, ale kamera je zrovna něco, co trápí spoustu her, takže zde naopak musím uznat, že těch potíží je vážně jen minimum a když, netrvá to dlouho a vše se dá rychle do pořádku samo.

To by bylo k postavám a mechanice. Teď už ale k zasazení. Jak jsem již řekl, vašim úkolem je dostat se z obrovské pevnosti. Ta v každém směru působí majestátně. Postupně projdete jak mnohé a vzájemně se lišící interiéry, tak i exteriéry buď ve formě různých nádvoří se zelení, či s výhledem na oceán nebo na přilehlou pevninu (na kterou se mimochodem zamýšlíte dostat). Hra není hororová a proto i když se jedná o mnohdy až hrůzně vyhlížející opravdu velké opuštěné komplexy, působí to zde celkově klidně, jako když se třeba za bílého dne procházíte po nějaké opravdové pevnosti a obdivujete krásy starobylé architektury. Tedy, jen s tím, že čas od času se ze země vynoří nějaký ten stín, ale ani to nepřidává tomu, co by zde být nemělo a taky správně není. Mnohdy tedy radost pohledět, ačkoliv jsem podle titulního obrázku čekal spíš nějaké pouštní prostředí, čímž nechci říct, že bych byl zklamán. Není to tu samozřejmě o tom, že by se jednotlivými pasážemi procházelo ve stylu otevřeného světa, ale přechody mezi nimi jsou rychlé a mnohdy téměř nepostřehnutelné. Nějaké zdlouhavé načítání hra vůbec nezná, vše naskočí skoro hned a bez otravného čekání. Do mnoha pasáží se navíc budete muset chtě nechtě vracet a tudíž to není o lineárnosti, že byste se někde ocitli jen jednou a potenciál skvěle vymodelovaného hradu byl hned zatracen. Naopak – i tam, kde jste byli někde zhruba ve čtvrtině hry, se pak objevíte o další polovinu později. Ono se to někdy nezdá, ale i pouhý přechod z jedné strany věže do druhé je klidně až hodinová krkolomná cesta tam a zase zpátky.

  

Ohledně grafické a celkově vizuální stránky, remake je i přesto, že původní hra je z roku 2001, úchvatný. Sice postrádá větší detaily, hlavně co se postav týče, ale jinak si absolutně nemohu stěžovat. Icův přehoz se během chůze a i v případném větru třepotá, to samé platí pro Yordiny šaty a další podobné materiály. Taktéž se zde najde i nějaká ta fyzika objektů, ale jen malá, hlavně tedy pro efekt, když něco padá, či tak. Celá pevnost je krásně vymodelována, textury taky parádní, o efekty jako různé odlesky (hlavně voda vypadá dobře), sluneční svit, vyobrazení stínových nestvůr, není nouze. No, radost pohledět, jednoznačné překvapení, protože jsem vzhledem ke stáří hry nečekal až takovou péči a starost o to, aby to i dnes, kdy se už většina nových her ubírá realistickou cestou (tedy, hlavně co se vizuálního zpracování týče), vypadalo k světu.

Je to celkově velice roztomilá a na mozek zatěžující hra s trochu temným, ale nijak nehrůzným podtextem. Originalita je zde cítit z každého koutu a musím uznat, že v tomto ohledu vymýšlení trochu podivných „románů“ Japonci vedou na plné čáře. Původně bych i řekl, že je to žánr blížící se mindf*cku, což je nepěkný název jinak pro dílo, které na první pohled prostě nedává žádným způsobem smysl, ale zde to ten smysl dává, jen je příběh podán poněkud volněji a je na člověku, jak bude chtít některé věci pochopit. Kdybych se měl i ze samotného nadšení vyjádřit k závěru hry, nemám slov. Nebudu nic naznačovat, každopádně v mnoha okamžicích, kdy to už vypadalo na konec, se akorát stal nějaký zvrat a hra vesele pokračovala. Tím bych se dostal i k době hraní, která mě osobně vyšla zhruba na nějakých 8 hodin s tím, že jsem v mnoha okamžicích nevěděl, jak dál a taktéž se vracel kvůli umírání. I tak je to slušný herní čas, v jisté chvíli mi to přišlo až nekonečné, ale do samotného konce mě lákalo vidět, jak to celé dopadne. Jsem touto hrou nadšen a vřele ji doporučuji všem, kteří chtějí něco logického, obsahově méně tradičního a celkově prostě poklidného, pěkného a roztomilého. Nemám, co bych k této hře více dodal. Nezklamala ani v jednom ohledu.

Tím každopádně nekončím. Tento článek sice ano, ale v současné chvíli na mě čeká to hlavní – Shadow of the Colossus, což má být chronologicky dlouho před děním v Ico. Už teď jsem zvědav, jak si tato hra povede, protože u té konkrétně vím, že má obecně nesmírně vysoká hodnocení a lidi si ji chválí. Uvidíme tedy. Je čas se připravit na další dobrodružství!

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.