Kategorie: Kronika

5 let na Facebooku

5 let na FacebookuDnes je to přesně 5 let, co jsem se připojil na tuto sociální síť a tehdy ještě netušil, jak moc mi změní život, respektive jak se na ní stanu víceméně závislým. Protože u mě vznikají příběhy na x kapitol i jen třeba z cesty na toaletu, zde se samozřejmě utvořil taky jeden, o který se s vámi díky tomuto výročí chystám podělit.

Všechny screeny, které zde uvedu, budou hozené jen tak namátko. Nebudou tedy obsahově odpovídat spojeným odstavcům. Nicméně z nich lze vykoukat tu pěknou změnu, která za ty roky nastala. Nejen tedy ohledně mého samotného profilu, ale i celého FB.

Než jsem vůbec zjistil, že nějaký Facebook vůbec existuje, působil jsem na diskuzních fórech na serveru Lide.cz. Tuto komunitní stránku, respektive kdysi největší vůbec sociální síť v Česku, jsem objevil už chvíli poté, co jsem dostal jako dárek k narozeninám připojení k internetu a od té doby se stala takovou mou domovinou, kam jsem chodil každý den a diskutoval na všechna možná témata. Byla to vlastně moje první zkušenost s poznáváním lidí přes net, kdy jsem si udělal i mnoho zajímavých kontaktů a taktéž se seznámil se svým dodnes nejlepším kamarádem. Průšvih nastal, když na můj profil přišlo pár lidí ze základky. Vlastně to bylo ještě v době, kdy jsem končil základní školu a moje vztahy s lidmi kolem nebyly popravdě nikdy moc dobré, zvlášť ne s těmi sdílejícími stejnou třídu. Pár jedinců si ze mě dlouho utahovalo a jakmile jsem se objevil i na internetu, útok v reálu se přemístil tam a protože jsem byl od začátku na internetu závislý, stal se z toho takový bludný kruh, ze kterého nebyla cesta ven. O tom, co to bylo za lidi, se můžete dočíst v jednom mém starším článku, zde to více rozebírat nebudu. Jen dodám, že tato parta ubožáků následně využila toho, že znala můj profil a později jej používala pro zdroj pomluv a hledala v mých příspěvcích do diskuzí veškeré chyby, které by posléze zveřejnila na jisté stránce a mohla mě tak ponížit. Jak jsem ale říkal, o tom tenhle článek úplně tak není. Jen zkrátím další podobné události, že jsem si pak založil profil nový, nicméně na něj přišli nejen lidi ze střední, u kterých jsem taktéž nechtěl, aby jej znali, ale opět již zmínění ubožáci. Chtěl jsem totiž žít takové dva životy. Jeden, jako zaprdlý nekomunikativní týpek a druhý, jako týpek, který má rád anime, rád se baví o tom, co ho baví a nedělá si žádné zábrany jen proto, že je něco určeno výhradně pro jinou věkovou skupinu. Ale osud mi toto nějak nepřál a já měl jasno, že můj profil každý den navštěvovala škodná a že jsem pod jejich neustálým dohledem.

To se jednou jeden člověk ze třídy, dá se říct, takový ten typ na přežívání školních dnů, kterého bych i mohl nazvat tehdy kamarádem, zmínil o tom, že pokud chci, abych měl klid, abych si založil Facebook. Věděl jsem, že něco takového existuje, i když to nebylo zdaleka tak rozšířené, spíš to bylo něco, co se teprve rozjíždělo. Protože anglicky umím, hned jsem si to přeložil jako "kniha obličejů" a vybavil si ročenku a nechápal, na co bych si něco takového zakládal, když tam stejně nebudou lidi, se kterými se bavím a vůbec, že to nebude nic podobného Lide.cz, či tak. Tudíž jsem se dál věnoval tomu, čemu doposud. Nicméně jeden takový větší předpoklad na úspěšné užívání FB jsem měl a to, že tedy kromě Lide.cz pro mě hrálo hodně dlouho roli i ICQ, na kterém jsem si do statusů věčně psal nějaké kraviny, abych na sebe upozornil. Čili, jak je jasno, ten předpoklad byl právě v tom naprosto zbytečném a nicneříkajícím statusování.

Rok plynul a já stále o nějakém zakládání FB ani neuvažoval. Byl jsem spokojen s tím, co bylo, i když jsem byl tedy pod dohledem, ale musel jsem si na to nějak zvyknout. To ovšem 14.8., čili přesně v tento den před těmi 5 lety (dle data vydání tohoto článku), nastal obrat. Tehdy ještě existovala má rodná komunita AGoA a já se nějak dal v chatboxu do řeči s člověkem, jehož přezdívka je Joxer. No a tento člověk mě začal přemlouvat, abych si založil FB, že už tam pár lidí z AGoA je a kdesi cosi. Přemlouvání bylo zbytečné, protože jsem si hned řekl, proč ne? Díky jeho slovům jsem měl motivaci. Když jsem mu na to kývnul, tak měl radost a těšil se, jak mě hned Facebookově odblaní (rozumějte, že si mě přidá do přátel jako první). Stejně, ten dvojsmysl mu status úchyláka moc nevylepšil. Ale co. Tak jsem sedl, najel na hlavní stranu a pustil se do registrace. Co mě zarazilo, že to chtělo jméno a příjmení. To tak, žádná sociální síť mě nikdy nedonutila a ani nedonutí uvádět své pravé jméno. Tak jsem v rychlosti musel vymyslet nějaké fiktivní. A tím jsem se připojil do světa Facebooku jako "Ray Kenshuri". Než začnu povídat dál, vyjádřím se ještě k mé nelibosti v mém vlastním jméně. Už od malička, co jsem začal vnímat věci kolem sebe, jsem prostě neměl své jméno rád. Tuhle jsem viděl starou videokazetu, kdy mi bylo asi 5 let a kde jsem dokázal v jedné a stále opakující se větě vyjádřit hned dvojí typ sebenenávisti, kdy jedna byla právě ohledně mého vlastního jména. A prostě tohle se se mnou táhlo od té doby pořád. To dalo vzniku mému dlouholetému pseudonymu, jímž byl "Ray", později i s příjmením "Cutche", což i přesto hodně připomínalo mé pravé jméno. (Tak hádejte, šmudlové.) Nicméně ještě předtím jsem si vymyslel jiný pseudonym, jímž byl "Amit Shrëam", který jsem z části vzal ze své tehdejší nejoblíbenější hudební skupiny a dokonce si jej připsal jakožto "budoucí jméno" do podpisu jedné úlohy na škole v přírodě. Hodně jsem ujížděl na západě, přesněji na Americe a USA obecně, takže jsem měl jasno, odkud mé pseudonymy budou pocházet. Ale vrátím se k Rayovi, kterého vůbec nevím, jak jsem vymyslel, ale stalo se to mým ústředním "uměleckým" jménem. Tak právě proto pak vznikla americko-japonská varianta Ray Kenshuri (kdy jsem tedy zvolil jiné příjmení a ne mé běžné, jímž byl Cutche a není náhodou, že to byl jen zkomolený "shuriken").

Byl jsem tedy oficiálně na FB. Ještě to po mně chtělo fotku, kdy jsem nevěděl, jestli si tam můžu dát nějaký obrázek a nebo se fakt musím přímo vyfotit. Sice nerad, ale tehdy ještě těžce nefotogenický jsem se sejmul svou shitskou webkou, kde jsem měl palec v hubě á la L, a nahodil ji. Tím jsem byl připraven začít objevovat svět Facebooku. Co mě hned zarazilo, byl systém "líbí se mi", který později nahradil "to se mi líbí", nicméně takhle, když hned již zmíněný Joxer dal palec nahoru k mé fotce, se mi to v upozornění objevilo jako "XXX se líbí vaše fotka" a to mi připadalo sakra divné, zvlášť, když to přicházelo od chlapa. Ale co, musel jsem si začít zvykat. Nakonec si mě přidal i další člověk z party a já měl tak první facebookové přátele. Tedy ty, které jsem znal už předtím. Stejně mi přišlo úplně šílené, že se mi náhle v návrzích začali objevovat ostatní lidé, co jsem znal. Nechápal jsem, jak to funguje, respektive jak to může vědět, že je můžu znát. Jasné, logicky to prostě vědělo, že máme společné přátele, ale stejně, bylo to pro mě něco nového. Taktéž celý systém pro mě byl nový, čili jsem sice věděl, jak napsat status, ale jak jej smazat, to už ne a tak jsem chvíli zmatkoval. Popravdě, stejně, jako se člověku ze začátku nemusí líbit v práci či ve škole, mně se moc nelíbilo na FB. Sice hezké, že jsem měl svůj profil, kam jsem si mohl psát, co se mi zlíbí, ale chyběl mi nějaký ten systém komunit, prostě to, co jsem do té doby využíval jinde. Chtěl jsem si psát s lidmi, poznávat nové, ale tady jsem vůbec netušil, kde co je. Moje první dojmy tak nebyly moc dobré.

Zvykání si vyžádalo nějaký ten čas. Hlavně jsem byl tlačen do toho, abych si přidal ostatní lidi z AGoA, ale do toho jsem se prostě neměl. Ani dnes si lidi moc nepřidávám, pokud to není doslova nutné a tehdy mi to nepřišlo už vůbec v úvahu. Ten ostych byl strašný. Nakonec si mě museli lidi přidat sami, či spíš si mě dobrovolně přidávali. Nicméně bylo ještě pár dalších, kteří tak neučinili a mezi nimi paradoxně někdo, o koho jsem tehdy hrozně stál. Zajímavé přiznání po letech, co? Ale je to dávno pryč, takže už o tom můžu mluvit. No a tohle mě dohnalo k tomu, abych si nastavil vše, co jsem na profilu měl, jako veřejné. Jelikož už jsem byl na FB nějaký ten pátek, stihl jsem napsat pár statusů, měl jsem tam už i fotky, rozdal "lajky" několika stránkám a prostě se zabydloval. Sice pro mě bylo Lide.cz stále prioritní a FB jsem bral jen další takovou stránku, která ale zdaleka není stejně promakaná, ale už to nebylo tak zlé, jako na začátku. A protože jsem měl profil takto plný, jen jsem po nastavení na veřejné očekával, že si mě konečně uvedená osoba přidá, když bude vědět, kdo jsem atd. Prostě jsem na sebe jen upozorňoval. A to byla strašná chyba. FB si totiž najde vždy cestu i k těm, které by člověk nejraději už neviděl, či zde vůbec nepotkal a tím pádem se jednoho krásného dne stalo, že v žádostech o přátelství jsem měl mně velice známá jména. A můžete hádat, co to bylo za lidi. Ano, lidi ze základky a to i ti, se kterými jsem zrovna neměl nejlepší vztahy. Samozřejmě jsem hned nahodil status o tom, jak mě objevili a jací to jsou parchanti a všem začal hromadně žádosti blokovat. Pak mi ale došlo, že možná dělám jen další z mnoha neuvážených věcí, které jsem v životě dělal a dělám stále. Přemýšlel jsem, jestli nebude lepší spálit mosty, kdy přece jen od událostí minulosti uběhlo už pár let a ty vztahy by se mohly přece jen zlepšit. A tak jsem přestal blokovat a všechny si je zase přidal. Jo, kdyby to spíš nebyla chyba, tak bych později nelitoval. Ale o tom později. Tak už o mně věděli i lidi, co jsem kdysi znal a má anonymita byla opět fuč. Na jednu stranu blbé, na druhou jsem ale myslel na to, že je třeba se změnit a nechovat se pořád jako kretén.

FB se pro mě pomalu, ale jistě, stal stránkou, kam jsem chodil každým dnem. Hojně jsem postoval statusy a prostě jsem zjistil, že je to vlastně fajn. V přátelích jsem měl jen ty, které jsem znal, ale neměl jsem s tím větší problém. Jen jsem se tedy obránil před lidmi ze střední, u kterých jsem fakticky nechtěl, aby mě objevili a raději si díky své mozkové databázi, kdy si snadno zapamatuju mnoho údajů o lidech, včetně jejich e-mailových adres, udělal strýčka a můj block list se tak rozrostl o mnoho profilů. Čímž jsem měl jistotu, že teď už mě většina z nich nadobro nenajde. Pak se ale ozvala chyba, kterou jsem učinil tím, že jsem si přidal lidi ze základky. Prostě jsem si naivně myslel, že se někteří z nich změnili. Ale nebylo tomu tak. Nejdřív jeden z nich poslal a sdílel jednu písničku, kterou jsem kdysi nazpíval a bohužel, díky podrazu jedné osoby, kterou jsem považoval za kamarádku, se dostala mezi všechny ve třídě a prostě jelikož já zpívat neuměl a neumím, tak tato hrůza byla akorát vhodná pro jejich výsměch, zvlášť když jsem tam ještě zpíval o jedné své oblíbené postavě. Popravdě, tu písničku jsem nazpíval jen jako recesi, vždycky jsem rád blbnul a nahrával všemožné hovadiny. O to hůř, že si lidi mysleli, že jsem takový dement, že to jistě myslím vážně. Hlavně tedy jeden člověk, který si přímo užíval toho, že na mě má takovouhle peprnou špínu. No a v tomto příspěvku jsem byl následně označen. Už jsem se těšil z toho, že bude klid, ale tohle mě akorát otrávilo. Když jsem se odznačil, ale ten, kdo to zaslal, mě provokativně označil znova, tak jsem mu dal infinitum a zablokoval si jej. Myslel jsem, že mám klid, ale neměl jsem. Když teď přeskočím pár důležitých událostí, o kterých se zmíním hned v dalším odstavci, tak pak další člověk udělal nepěknou věc a to, že mi sice ve statusu vyjádřil přání k mým dvacátým narozeninám, ale bylo to očividně provokativní, protože to sdílel úplně se všemi, kteří mi kdy dělali zle. Tak jsem toho měl dost. Litujíc, že jsem si tyhle lidi vůbec přidával, se můj blok list zase rozrostl a i když jsem měl jasno, že ten nejhorší z nich už ví, jaký mám profil na FB, jsem jen doufal, že už to skončí. A musím zaklepat, snad už budu mít pro vždy klid.

Krizová část byla za mnou a já mohl konečně přestat řešit blbosti. Zbytek lidí ze třídy dostal omezená práva, takže prostě neviděli mé stausy, fotky, nic a tím to haslo, minulá kapitola se tím pohřbila. Co se týče mého pseudonymu, ten se změnil ještě několikrát. Sice už přesně nevím, jestli bylo něco specifického po "Kenshurim", ale vybavuji si, že po jisté únorové události v roce 2010, kdy jsem pak přešel na svou již aktuální přezdívku "Ryuuhei", jsem se na FB hodil jako "Ryuhei 'Nagan' Kyuubey". Ne, tehdy ještě Madoka ani neexistovala, tudíž "Kyuubey" byl můj vlastní výmysl a opět vycházel z mého reálného jména. (Tak co, šmudlové, už máte jasno?) Nagan byl taky výmysl, kdy jsem chtěl něco, kde bude "gun" a vygeneroval si to takto. Ale znělo to divně, jako jméno nějakého kačera. Tak jsem se poté dostal i k pseudonymu, který mám dodnes. Tedy k "Ryuuheiovi Takamurovi". A jak, že jsem přišel na to "Takamura"? Na toto se mě už pár lidí ptalo, ale jen jeden si to nechal odvyprávět, u dalších jsem ani nestihl začít, protože mě hned přestali vnímat. Prostě a jednoduše, jednu dobu jsem hodně koukal na filmy a dostal se tak k jednomu s názvem Speed Racer. To téma mě nadchlo. Taková závodní ztřeštěnost, která ale měla něco do sebe. A v tomto filmu vystupovala i postava korejce se jménem Togokhan. Ten film mě sám o sobě dost chytil a nějakým způsobem jsem měl nutkání si na FB změnit jméno, kdy jsem si již zmíněného Togokhana zapamatoval, jako "Takamuriho". Tím jsem měl rozhodnuto. Nejprve jsem tedy byl "Ryuuhei Takamuri", ale to neznělo moc dobře a napadlo mě to "i" na konci zaměnit za "a". A tak vznikl "Takamura", který mi jakožto příjmení neskutečně sedl. Popravdě, celé to jméno vzniklo i z důvodu, že jsem byl začínající weeaboo, tedy, jak jsem psal už v minulém článku ze života o svém začátku s anime. Nicméně mi přirostlo k srdci a i když se za něj dneska trochu cítím blbě, je to už prostě můj pseudonym, mám ho rád a ať už bylo cokoliv jakkoliv, budu pod ním dál vystupovat a těm, kteří na něj budou mít nějaké blbé kecy ve stylu, že jsem "weeaboo" a tak vůbec, to milerád vysvětlím. Klidně i v několika odstavcích, budou-li chtít.

(Což už je bohužel taky hudba minulosti, protože následně došlo k mnoha změnám a dotklo se to i mého jména na FB.)

Jméno nebylo to jediné, co jsem objevil. Po mém vůbec prvním Animefestu jsem konečně narazil na to, co jsem tak dlouho postrádal - na diskuzi ohledně anime a mangy. Tedy, na "Sčítání českých a slovenských otaku", jak se tato diskuze, respektive tedy skupina stále jmenuje. To bylo to poslední, co mi chybělo ke štěstí. Samozřejmě, ze začátku jsem byl nadšený a moje aktivita v komunitě byla přímo raketová. Časem se to uklidnilo, ale na této komunitě jsem dost aktivně působil docela dlouho, než mi pak došlo pár věcí, ale to není předmětem tohoto článku. Poznal jsem tam kupu nových lidí, i když tedy jen virtuálně, ale asi jsem zapůsobil dobře, když si mě dost z nich přidávalo. Tím taky chci říct, že jsem takový sběratel přátel. Vím, že toto dost lidí odsuzuje, nicméně to uvedu na pravou míru. Kromě tedy těch, kteří si mě přidali skrz skupinu, jsem jednu dobu hrál i Warstorm, což byla Facebooková hra, respektive tedy hra propojená s účtem FB a té jsem totálně propadl. Prostě karetní rubačka, která mi sedla jako zadek na hrnec. Zde jsem si začal přidávat ostatní hráče, abychom si následně posílali navzájem dárečky a tak podobně. Tak jsem se taky dostal na hranici 200 lidí v přátelích, čili hlavně ti to popohnali. Samozřejmě, zbytek paradoxně doplnili lidi od nás, z Čech, i když se znám jen s malým zlomkem. Je jasné, že bych mohl udělat to, co udělá každý rozumný člověk a to, že si smaže ty, se kterými se nebaví a ponechá si jen ty, které považuje za hodné svého friend listu. Pravdou ale je, že to vyžaduje jak množství času, tak i rozhodování se a přijde mi to spíš škoda. Přece jen, pokud mám v současné době nějakých 400 lidí a horní hranice je 5000, čemu to vadí? Mně osobně nevadí se všemi, co tam mám, sdílet příspěvky na své zdi. Cizinci tomu stejně nerozumí a ti, které to nezajímá, to ignorují a koho to zaujme, ten dá palec nahoru a nebo se k tomu i vyjádří. Jednoduché. Navíc, bude to znít sice nepříliš hezky, ale je docela sranda pozorovat některé jedince, jak píšou mnohdy ultra mega depresivní statusy, či jiné typy "vejblitků", které podtrhují jejich psychotickou mysl. Už jen proto, že sám mám občas náladu, kdy bych nejradši neexistoval, jen se tedy krotím, abych o tom hned nepsal ubrečené statusy a radši si to řeším sám se sebou, případně tím poslední dobou zatěžuju i některé z mých přátel. Tak, proč bych nemohl, když jsem roky dělal vrbu akorát tak já? Ať si to taky užijí.

Jinak, ohledně statusů jako takových, tam jsem to měl jako na houpačce. Ze začátku jsem psal krátké zprávy o ničem, prostě jen tak, co mě napadlo. Psal jsem o tom, jakou mám zrovna náladu a tak podobně. Nějak mi přijde, že jak jsem se ještě víc uzavřel, tak můj intelekt stoupl. Statusy jsem začal prodlužovat až do formy odstavců, ale dělal jsem zásadní chybu - psal jsem toho až moc. To nastala taky demotivace, když jsem si jednou na něco postěžoval a jeden z lidí mi napsal, že se chovám jako nevyrovnaná ženská. Na jednu stranu mě naštval, na druhou měl i pravdu. Ale demotivovalo mě to a na nějakou dobu jsem přestal psát statusy a vůbec, být i více aktivní. Ale taky mi to nevydrželo věčně. To samé s tím, že jsem jednou chtěl mít normálně fotky a ukazovat se a podruhé být skrytý, případně se různě mozaikovat a dělat mrtvého brouka. Holt takovéhle mé trochu nepochopitelné "hry", jejichž náplň se mění dle mého psychického stavu.

Musím říct, že ohledně FB jsem ušel dlouhou cestu. Nikdy bych neřekl, že se na této sociální síti stanu přímo závislým. Ano, FB se pro mě stal naprostou prioritou a zdrojem většiny mé zábavy, tedy když zrovna nemám co jiného na práci. Je to taková ta stránka, kde člověk pořád kliká a očekává něco nového. Je to prostě závislost, ale mně nijak nevadí. Stalo se to pro mě i ústředním komunikačním prostředkem, takže pokud by mě chtěl někdo shánět na Skype, či tak, má víceméně smůlu. Ani na e-mail skoro už nechodím, vše nahradil FB. A není se čemu divit, takhle to má ohromné množství lidí. Mám tam veškeré své přátele, taktéž komunity, které navštěvuji... prostě vše, co mi k životu na internetu stačí. Celkově, už rok poté, co jsem se připojil, byl FB součástí všeho možného a dnes není film, televizní pořad, událost, celebrita, či cokoliv jiného, co by nemělo nejméně dvě FB stránky. Nechutně se to rozrostlo a to jsem si ještě na začátku říkal, že nějaká "kniha obličejů" přece nemůže být nic extra. A ukázalo se, že je. I když dneska frčí hodně Ask, který se stále rozrůstá a je víceméně dost revoluční, FB stále zůstává v popředí a naděje na to, že jej něco v dohledné době porazí, jsou minimální. 

To by bylo vše ke mně a teda nakonec i k Facebooku jako takovému. Je to teprve 5 let, ale přijde mi, jako by tu byl FB pořád. Nedokážu si představit, jak jsem mohl bez něj vůbec existovat. Či spíš, jak by to dneska vypadalo. Ale to není podstatné. Podstatné je, co je teď.

Tedy, samozřejmě došlo i na něco, co jsem nečekal, že se může stát. Nicméně to je už obsahem jiného článku.

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich