Kategorie: Kronika

Hledání práce pro začátečníky (a pokročilé)

Hledání práce pro začátečníky (a pokročilé)V tomto článku se nechystám popisovat tipy a triky, jak získat případnou dobrou práci, takže pokud jste se sem dostali jen náhodou a hledáte rady, zde je nenajdete. Jedná se totiž o další článek z mého života, tentokrát o mém hledání práce, které se ukázalo jako poměrně dost krkolomnou záležitostí bez jistého výhledu na úspěch.

Než se mi konečně podařilo chytit současnou práci, kde jsem již třetím rokem a i přesto pořád klepu, abych se v ní udržel, jsem zažil nějaký ten rok nemalé potíže s jejím hledáním. Poté, co jsem dodělal školu, jsem totiž nevěděl, co dál, kam dál a po několikaměsíční pauze, kterou jsem si po maturitě rozhodl dát, jsem už musel pomalu hledat, abych nezůstal jen jako nezaměstnaný příživník. Na výšku jsem totiž nechtěl a to hlavně z důvodu, že nejsem studijní typ a že jsem vůbec rád, že jsem prolezl střední, která mě už tak dost ubíjela. A hlavně, peníze byly a stále jsou potřeba, v mém případě rozhodně víc, než nějaké vzdělání, se kterým bych mohl dělat i tak podřadnou práci, která by neodpovídala mé kvalifikaci, a ještě bych za to byl rád.

Hned v prvním případě zafungovaly známosti a já tak podstoupil svůj vůbec první pohovor, ze kterého jsem měl neskutečné nervy, šel na něj ohozený jako blbec a to jen proto, abych se pak následně dostal do firmy, kde mi týpek v kraťasech pokládal různé otázky co se databází a vůbec i programování týče. Ano, měl jsem totiž nastoupit do počítačové firmy a protože mě už od školy bavily databáze a programování, zde se s něčím takovým pracovalo. Slovo dalo slovo, po ještě jednom sezení, kde si mě do parády vzala šéfka, jsem nastoupil na zkušební dobu. Tam jsem teprve začal zjišťovat, že to nebude to pravé ořechové. Systém měl sice databáze, ale tak podivně spojené s interním rozhraním a prostě, dle mě to byla docela humusárna. Absolutně se mi to nelíbilo a nedokázal jsem se smířit s tím, že se budu učit s něčím takovým. Stokrát radši bych pracoval s PHP a MySQL, které mám i dnes touhu se víc naučit. Navíc tu byl i problém takový, že na mě nikdo pořádně neměl čas, takže zaučování probíhalo tak, že jsem dostal nějaký úkol a pak, pokud jsem nešel otravovat, aby mi zadali něco dalšího, na mě každý kašlal. Neudělal jsem nejlépe, ale víceméně jsem se rozhodl pro sabotáž. Zadané úkoly jsem sice prováděl, ale když se o mě nikdo nezajímal, dělal jsem si mezitím své. Takže jsem si kreslil, přečetl i jednu mangu a prostě… vedlo to nakonec k tomu, že jsem se tímto způsobem nechal vylít. Musím říct, že se mi ulevilo a to neskutečně, protože vážně mi ten systém nesedl. Jenže teď šlo o to, co budu dělat dál…

Hned jsem vyrazil do jednoho nákupního střediska, abych se přihlásil na místo skladníka, doplňovače zboží, či něčeho takového nepříliš složitého. Nějak mě tyto funkce přitahovaly, prostě jsem se rozhodl, že se na počítače vykašlu, nechám si je jen jako koníček a budu dělat něco, co mě třeba nebude úplně bavit, ale hlavně, že budu mít klid. Klasika, že „se mi ozvou,“ a od té doby ticho po pěšině. Psal jsem ještě různé inzeráty, které jsem nalézal na internetu, rozeslal životopis všude možně, ale marně. Tak jsem byl zase nějaký ten měsíc bez práce. Neříkám, že by mi to vadilo, ale nemohl jsem vzhledem k tomu, že mě někdo živil, zůstat takto napořád.

Na podzim mi už ale volali z jedné agentury, že mají můj životopis a že právě nabírají lidi do fabriky na dělnické práce. Okamžitě jsem to odsouhlasil. Práce to byla nakonec ve firmě, kterou vlastní Apple, takže žádné chyby nebyly povoleny. Z naší skupiny jsme byli rozřazeni různě, já skončil na odesílání, což bylo balení různých kalendářů, fotoalb a dalších věcí do krabic a následné rozřazování na odeslání. Když jsem viděl, co všechno se tam dělá, byl jsem z toho zprvu trochu na nervy. Ale musím říct, že do měsíce jsem to měl všechno v malíku. Naučil jsem se praxí vše potřebné, poznal opravdu zajímavé lidi a prostě se mi tu zalíbilo. Bohužel, zapříčinila to z části má rebelie, ale i to, že vedoucí našich směn byla… slušně řečeno… no, taková mladá blbka, která mi neskutečně lezla na nervy, protože si některé z nás neustále brala do úst a posmívala se nám. Ještě, že jedna má kolegyně na ní měla stejný názor a tak jsme tam ty směny takto společně přežívali. Ale zpět k tomu, co jsem chtěl říct. Jak mě štvala, tak jsem se rozhodl ji v mnoha věcech brát na lehkou váhu a zřejmě proto, že jsem jí nelezl do zadku, si mě tam nakonec nenechali. Přitom musím sebevědomě říct, že jsem uměl vše, co bylo třeba, dokonce i docela rychle a tudíž jsem byl potenciální stálý zaměstnanec. Nebojím se říct, že bych to mohl dotáhnout i výše. Bohužel, nevyšlo to. Ačkoliv se dodnes nepřestanu divit, že by si tam bývali i jen ještě na měsíc nechali kolegu, který nebyl o nic lepší, naopak pomalejší, ale měl výhodu v tom, že měl jakousi podivnou jiskru a se všemi vycházel. Co už.

Strávil jsem tam tedy sotva tři měsíce a opět jsem byl bez práce. Nějaké peníze z výplat byly našetřené, ale ty se brzy začaly kutálet všemi směry. Ačkoliv jsem další měsíce zlenivěl a už vůbec se mi nechtělo ani hledat, doma na mě už začali vážně naléhat, protože vzhledem k tehdejší situaci naší rodiny jsem byl akorát tak finanční přítěž. To jsem měl ale jednoho dne opět telefonát a že mě zvou na pohovor. Tak jsem jednoho dne vyrazil.

Přijet někam pozdě je mi opravdu blbé, zvlášť pokud jde o pohovor, ale nevěděl jsem, jak se na místo dostat a když už jsem na to přišel, jel jsem špatným autobusem a nebýt mého zběsilého běhu, kdy jsem běžel do kopce na jinou zastávku a tam chytil správný bus, zpozdil bych se ještě víc. I přesto jsem úspěšně dorazil do zase jiné počítačové firmy, kde jsem byl hned takovým celkem na první pohled fajn šéfem přizván do kanceláře a tam mi postupně řekl, o co ve firmě jde. Šlo o řešení problémů s lidmi ohledně počítačů po telefonu, kdy volání sice není můj šálek kávy, ale přece jen, po těch letech strávených za monitorem umím víc, než jen věci zapnout, či vypnout. Nějak jsem se nebránil upřímnosti, že telefonování nemusím, což by bylo bývalo hřebíčkem do rakve možného získání práce, ale nebylo, nicméně o tom později. Šéf se mě ještě ptal na moje zájmy, dokonce hodil i otázku, jestli vím, kdo byl člověk, po němž je pojmenována ulice, ve které bydlím a prostě, byl to takový fajn rozhovor, měl jsem z toho dobrý pocit. S tím, že se mi ozve, jsem odcházel. Měl jsem smíšené pocity, ale aspoň byla nějaká naděje.

Mezitím mi do týdne volali náhle odjinud, že hledají někoho na pozici testera a že já jsem jeden z adeptů a zda bych se nedostavil na pohovor. Protože má zkušenost a i obecně známá věc je ta, že když „se vám někdy odněkud ozvou,“ že se neozvou ve většině případů nikdy, přistoupil jsem na to. Za pár dní jsem se ocitl v další firmě, kde už nešlo jen o jedno patro, jako v předešlém případě, ale o celou budovu. S kartičkou návštěvy jsem už směřoval do daného patra, kde jsem byl podroben opět takovému „výslechu“, kdy se mi podařilo z nervozity nedostat ze sebe ani slovo poté, co jsem měl mluvit v angličtině o svých koníčkách. Trochu trapas, jak si na to tak vzpomínám. Nicméně jsem dostal test, ve kterém byl jakýsi formulář a já na něm měl najít chyby, či prostě věci, které jsou tam špatně. To mi nečinilo žádný problém a dokonce jsem i sám navrhl, že všechny chyby popíšu slovně, protože to jen proškrtat, to by o tom neřeklo nic. S dobrým pocitem jsem byl pak poslán domů, ještě předtím tedy dopil odporně hořký čaj, který jsem dostal k pití. To už mi volali, abych se dostavil dalšího dne na poradu, jelikož jsem byl z adeptů vybrán. Vypadalo to dobře a já se i přesto, že mi toho dne bylo docela špatně, vydal na takovou přednášku v konferenčním sále.

Absolutně už nevím, o čem to bylo, každopádně se mluvilo o tom, co práce testera obnáší a že budeme mít za úkol testování nového systému jedné banky. No, vždycky z těchto výkladů mám obavy, co to bude zač a jestli to zvládnu. Následovalo odebrání se do jiné budovy, kde si nás všechny vyfotili (zřejmě na zaměstnanecké kartičky), já potkal cestou ještě takového týpka, se kterým jsem se dal do řeči a odtamtud jsem už jel domů s tím, že tehdy a tehdy se mám dostavit tam a tam, oděn nějak slušněji. Tak jsem měl jasno. Bohužel mi pak volal šéf z té pozice telefonování a ptal se, zda mám stále zájem o práci, kdy jsem to musel odmítnout, protože jsem byl už zavázán nástupem jako tester. Nedalo se nic dělat. Tedy, nebýt taková ironie, že mi hned toho pondělí zase volali z pozice testera, že to nakonec padlo a že se dohoda o pracovní činnosti ruší. Takže jsem měl už úplnou smůlu. Samozřejmě, mohl jsem zavolat zase na telefonování, ale to mi přišlo už blbé, jelikož jsem to jednou odmítl. Takže jsem měl smůlu a byl opět bez práce.

Naštěstí, známá z rodiny měla kontakty a já tak mohl na konci května nastoupit na takovou menší brigádu, kde šlo o třídění materiálu a testů PISA. I když odměna byla nakonec takovou almužnou, aspoň pár dní jsem něco dělal s tím, že nejsem jen doma jakožto příživník. Nejdřív jsem tedy tahal těžké krabice s materiály z jedné budovy do druhé, poté už i s ostatními brigádníky, převážně studenty vysoké školy, třídil materiály dle zadaných pokynů, což bylo občas o nervy, ale zvládlo se. Ale jak říkám, bylo to jen pár dní a myslím, že mi snad ani nebyl započten ten první den, kdy jsem uřícený tahal těžké krabice. Což už je teď jedno.

Pak jsem se málem zapletl do něčeho, čímž bych si pořádně zavařil. Ne, nešlo o prodávání drog, ani žádná mafie, nic takového. Můj bratranec mi doporučil jednoho člověka, který prý dává práci. A že „to nesmím pokazit“. No, kromě toho, že mě těmito slovy docela vytočil, jako bych byl snad nějaký patlal, mi předal kontakt. Nakonec si mě z nepochopitelných důvodů ten člověk sám přidal na můj FB a pak konečně došlo k tomu, o co v následujících odstavcích půjde. Ten člověk mi napsal, že může nabídnout místo jakéhosi „finančního makléře,“ kdy jsem netušil, co to obnáší a ani jsem si to, blbec, předem nevyhledal. Souhlasil jsem s osobním setkáním a již čekal na místě. Všude kolem běhali mladí lidé s papíry a něco ostatním nabízeli. Jen jsem si říkal, že takováhle práce musí být neskutečně zoufalá a že bych to nikdy nechtěl dělat. To už na mě promluvil jakýsi dlouhovlasý týpek, nicméně když na mě vybalil kázání typu „bůh je ve všem,“ už jsem měl jasno, co to je zač. Snažil se pak nikam nevedoucí konverzaci zahnat k tématu fotbalu, jenže protože já fotbal nesnáším, moc si nepomohl. S letákem, který zval do nějakého kostela, týpek odcházel a já stále vyhlížel toho, s kým jsem se měl setkat. Dejme tomu ho pojmenujeme třeba Želvajz. Stál jsem u fastfoodu, když tu ke mně přistoupila neznámá holka s tím, jestli nehledám nějakého Martina. Já vůbec netušil, kdo to je, ale pro jistotu jsem se zeptal na přezdívku a již bylo jasno. Setkal jsem se konečně s Želvajzem a s ním jsem se hned kamsi odebral. 

Cestou mě začal vyzpovídávat, že se mu zdám zakřiklý a jestli bych o sobě něco neřekl, aby se za mě mohl přimluvit. Už ani nevím, co jsem z toho všeho stresu vymyslel, ale brzy jsme už vcházeli do nějaké budovy. Ani nevím, jak jsem se ocitl v konferenční místnosti, ale již jsem tam seděl já a další lidi. Želvajz mě pobídl, abych do formuláře, který jsem měl před sebou, napsal jeho jméno, jako že mě doporučil a do místnosti vstoupil už takový sympatický týpan, který hned začal s přednášením. Jakmile popisoval systém, že jde o nabízení pojištění lidem a že za každého člověka je pak výsledná provize, jsem se hned zalekl, protože to čpělo pyramidou. Kterou překvapivě následně vyvrátil. Vyprávěl příběhy ze života, že začínal s jedním člověkem a postupně se dopracoval k tomu, že má měsíční plat větší, než má někdo plat za rok. Což o to, znělo to dobře, ale nedobré bylo to, co to obnášelo za činnost. Takže přesně to, co jsem viděl tuhle, co jsem čekal na Želvajze – zoufalost s oslovováním lidí na ulici. Pak nastala pauza.

Překvapivě, náhoda je blbec, vedle mě celou dobu seděl bratranec, nicméně ne ten, co mi tohle doporučil, ale z jiného kolene. Prohodili jsme pár slov o tom, že se nám to nezdá, tedy ještě předtím jsme se vzájemně podivili, co tu vůbec děláme. Zřejmě to bylo ještě před přednáškou, ale nevím to jistě. Každopádně Želvajz byl ještě za šéfem, aby mě objednal na pohovor, kdy jsem ze dveří akorát slyšel „Co to je zase za debila?“, což v té chvíli mým nervům nepomohlo. Následně jsem podstoupil překvapivě pohodový pohovor, kde mi šéf ještě vysvětlil, o co tam jde a hodlal si mě pozvat ještě na jedno sezení, kde sepíšeme smlouvu. Den jsem pak ztrácel ještě sezením s Želvajzem a dalšími lidmi, kdy jsme se měli naučit sepsání smlouvy, atd. Všechno to bylo nakonec k ničemu, protože tohle jsem nechtěl dělat ani náhodou. Ať už na mě Želvajz naléhal jak chtěl a snažil se mě přemluvit. Druhého dne jsem šel šéfovi sezení odříct, ačkoliv by se nic nestalo, kdybych tam už vůbec nepřišel. Ale tak, to jen ze slušnosti. Ještě, že jsem se do toho nakonec nenamočil, to by bylo pak o trochu horší. Přece jen, přemlouvání náhodných lidí za účelem získání klientů? To fakt není pro mě ani zdaleka.

Bylo to v háji a já nevěděl, co dál. Až v létě jsem se pak dozvěděl, že opět díky známosti je k dispozici místo v jedné výtopně a když jsem zjistil, jaké jsou platové podmínky, byl jsem z toho úplně vedle. Chvíli poté jsem se setkal se svým současným šéfem, který mi nejprve vysvětlil, o co by šlo. Měl jsem pak chvíli na rozmyšlenou, ale já měl jasno, že do toho půjdu. Byla to jedna z posledních šancí získat víceméně aspoň trochu jisté místo. Tedy, záleželo na tom, co bude náplní práce a jak to zvládnu. Za několik dní jsem tedy už volal s tím, že tu práci beru. Navštívil jsem pak ještě naše pracoviště, dokonce si jej i prošel a šla mi z toho trochu hlava kolem, protože to je spousta trubek, kotlů, filtrů, ventilů a prostě takový trochu ocelový mišmaš, ve kterém se naštěstí dneska už docela vyznám a nechápu, jak mi to mohlo přijít tak nepřehledné a složité.

Než jsem ale nastoupil, měl jsem ještě zhruba dva týdny čas. Jeden z těch týdnů jsem se rozhodl věnovat ještě tedy jedné brigádě. Takže když mi přišla SMSkou nabídka práce, hned jsem se jí chytil. Šlo o přebalování léků z jedněch krabiček do druhých. Fabrika byla taky kus od města, ale na rozdíl od svozu zadarmo, který jsme měli v tiskárně, sem se jezdilo už normálním busem. Ten týden jsem každé ráno musel vstávat na pátou a pak spíš trochu trpět. Vše se muselo dělat precizně a bez chyb, což bylo trochu stresující, ale nejvíc stresující bylo to, že jsme, jakožto brigádníci s trochu přihlouplými žlutými čepičkami, museli chodit po pracovišti a otravovat v jednotlivých odděleních, aby nám dali práci. Nemohli jsme jen tak chodit někde mimo a zevlovat, vše bylo na karty, takže jak jsme přišli na pracoviště, odpíchli jsme se kartou a museli se ještě zapsat do databáze, jako že děláme. Totálně na nic. Ani lidi zde nebyli kdo ví jak vlídní, spíš nesympatičtí. Až k samotnému konci se mi podařilo bez ostychu zapovídat s jednou kolegyní, nicméně protože to byl úplně poslední den, co jsem tam byl, bylo to víceméně k ničemu. Taktéž mě dorazilo, když až při mém odchodu zřídili to, že bude mít každý určené pracoviště a tam bude zůstávat. Co se dalo dělat. Za tento úmorný týden, který bych si už v životě nezopakoval, jsem dostal almužnu a byl rád, že teď už mě čeká snad normální práce.

A tím se už dostávám do současnosti. Za ty 3 roky, co jsem v současné práci, jsem si prošel taky mírným stresem, hlavně co se týče nejedné zkoušky, dokonce i na státní úrovni, abych se mohl stát plnohodnotným zaměstnancem o hned několika funkcích. Ale zdařilo se a já jen pro jistotu klepu, abych se tam udržel co nejdéle, protože opět být bez práce a nemít stálý příjem si opravdu neumím představit. A znova hledat stylem pokus-omyl? Nerad bych.

Jak jste se mohli v tomto článku dočíst, hledání práce není jen tak a pokud nejsou známosti, jen těžko vás někde vezmou. Samozřejmě, třeba vezmou, ale chce to i dávku štěstí, kterou ne každý v tomto ohledu má. 

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.

„Kdy se nudíme lépe než v kruhu rodiny?“ Oscar Wilde