Jak jsem se dostal k anime | Ryuu.blog
Kategorie: Kronika

Jak jsem se dostal k anime

Jak jsem se dostal k animeMoje životní cesta od obyčejného geeka, přes weeaboo a otaku, až po regulérního fanouška anime. Psal jsem už plno článků ze života, ale ještě žádný nebyl o tom, jak jsem vlastně začal s tímto fandomem. A že to byla přitom cesta plná náhod. Proto tento článek bude o mém začátku s anime, co mě k tomu vedlo a jak jsem na tom dnes.

Na otázku, jak jsem se dostal k anime, jsem již mnohokrát odpovídal v rámci otázek na různých stránkách zaměřených na toto téma. Plno lidí přesvědčili už třeba Pokémoni a nebo je k tomu dostal německý kanál RTL a jeho vysílání anime v dobách minulých. U mě to bylo úplně jinak. Pokémony jsem tehdy bral jen za Pokémony a kromě nich mě nic jiného nezajímalo. A co se týče RTL, tento kanál jsme doma nikdy neměli a stejně, nekoukal bych na něco, čemu bych těžko rozuměl. Býval jsem úplně normální geek. Tedy, úplně normální ne, byl jsem odjakživa trochu zvláštní případ pro všechny okolo, nicméně jsem se svými zájmy nijak moc nelišil od ostatních. Ve škole jsem se pohyboval v okruhu lidí, kteří měli stejný zájem, což bylo především hraní PC her a já tím pádem měl i nějaké místo v kolektivu.

Za tu dobu jsem z anime viděl takové ty klasiky, jako asi každý, kdo se narodil v rozmezí 1990-2000. Samozřejmě, nechci to omezovat jen na toto rozmezí, je to tak pouze orientační. Těmi klasikami jsem měl na mysli třeba již zmíněné Pokémony a samozřejmě Digimony, ač jsem je osobně zase tolik nesledoval - viděl jsem sotva pár dílů z první a útržek druhé série. Mezitím běžely taky poměrně dost zapomenuté Pohádky Bratří Grimmů (ano, toto bylo opravdu nefalšované anime), kdy jsem poznal, že jsou od jiných, hlavně tedy pohádek západní produkce, trochu odlišné, ačkoliv jsem zdaleka nevěděl, že to anime je. Prostě mi to přišlo celé takové temnější, či jak bych to řekl. A i pojetí humoru prazvláštní.

Pak jsem se samozřejmě dostal i k Beybladům, které mě ale zajímaly spíš po stránce oněch funkčních hraček. A vše završil můj dlouholetý Sonic fandom. Ten mě chytil už někdy v 11 letech, když jsem u tehdejšího kamaráda prvně hrál hru Sonic 3 & Knuckles, která mě okamžitě zaujala. Sonica jsem znal už z dávného amerického seriálu, u nás kdysi dávno vysílaný na Primě a zde se k němu tak čistou náhodou vrátil. Ovšem, proč píšu o Sonicovi, když je tento článek věnován mně a anime? Jednoduše, protože toto je klíčová událost.

Stal se ze mě poté mega fanoušek Sonica. Hrál jsem hry, psal jsem fanfikce, kreslil jsem fanarty, později jsem začal i programovat fanouškovské hry a vůbec, byl jsem fanouškem v pravém slova smyslu a toto mě drželo víc než 6 let. Objevil jsem i Fox Kids (než jej nahradil Jetix blok a pak celkově Jetix), když měl ještě otec kabelovku a tam narazil na seriál Sonic X, což byl pro mě učiněný zázrak.

Později jsem se vrátil i čistou náhodou k Pokémonům, kdy ve mně sledování starých VHS se sestrou evokovalo strašnou nostalgii a chuť se na to kouknout znova. Což mě taktéž zavedlo na jisté fórum, odkud se začala odvíjet jiná větev příběhu. Zde se ale budu soustředit směrem čistě fandomovým. Jak jsem řekl, k Sonicovi jsem přibral i Pokémony a rázem jsem měl už dvě věci, které jsem tajil, protože kdyby se ostatní dozvěděli, čeho jsem fanoušek, asi by to nepřijali moc pozitivně (nakonec se tak stejně stalo a vznikla velká kontroverze). Ale táhlo se to se mnou až na střední. A počínaje střední se vše teprve začalo rozjíždět.

Do té doby jsem měl znalost ohledně anime takovou, že jsou to prostě animované seriály kdesi z východu (mám pocit, že jsem věděl, že je to z Japonska) s typickýma velkýma očima postav, ale nejevil jsem o to větší zájem. Spíš mi to bylo cizí a pokládal jsem to za nezajímavou věc. Nikdy bych do té doby neřekl, jak moc mě to nakonec pohltí. Ale začnu zlehka. Sonic a Pokémoni se mnou přišli i na střední, kdy Sonic u mě i přesto pořád vyhrával. Prostě žil jsem jím. Hodně jsem sledoval fanouškovská videa a snil o tom, že jednou také dokážu naanimovat svůj vlastní příběh. To mě zavedlo k jednomu videu, nazvanému FullMetal Sonic (kouknout se na originální verzi můžete zde). Obdivoval jsem ho, ačkoliv jsem brzy narazil na to, že je to něčeho parodie. Samozřejmě, na YouTube bylo snadno dohledatelné čeho, takže jsem se takhle dostal k druhému openingu z anime FullMetal Alchemist.

Už jsem věděl, na čem je ten parodovaný opening se Sonicem založený, avšak mi nedalo, abych neprozkoumal, o čem to FMA vlastně je. Nebo spíš, nejprve mi šlo jen o tu hudbu z openingu, ale pak jsem to začal zkoumat víc. Prvním překvapením bylo, když jsem zjistil, že ten opening je v japonštině a přitom mně to přišlo jako angličtina. Tady jsem poprvé taky viděl ten text skládající se z naprosto nesrozumitelných slov. Nějak mi to potom nedalo a tak jsem se pustil i do sledování prvních dílů. Dokonce jsem si troufl i na anglické titulky, což je tedy poměrně chvályhodný začátek. Ačkoliv to bylo docela k ničemu, poněvadž jsem tomu prostě moc nerozuměl. Nevěděl jsem, že „equality“ znamená „rovnost“ a děj jsem tedy úplně tak nechápal. Ale líbilo se mi to. A pak se stala poměrně hodně velká náhoda. A to, že zrovna toto anime běželo s českým dabingem na Animaxu. Animax jsem tehdy ještě neměl, dozvěděl jsem se to na stránkách již dlouho zaniklého Poké projektu, kde se začalo uvažovat o nahrávání i dalších anime titulů. A toto byla taková náhoda, že jsem nevěřil vlastním očím. Brzy se mi tak do ruky dostaly česky dabované díly a já začal tématu FMA postupně propadat.

Mým prvním regulérním anime se tak stalo FMA. A doslova jsem to žral. Openingy, endingy, děj. Pohltilo mě to jako máloco do té doby, kromě tedy Sonica. Dokonce tak, že jsem i své tehdy dlouhé vlasy začal nosit do stylu Edwarda Elrica a moje schíza s představivostí a bujnou fantazií si samozřejmě taky pošmákla na nejrůznějších představách, jak zakládám transmutační kruhy a tak podobně. A tento odrazový bod byl osudový. Nedlouho poté, začaly mi zrovna prázdniny, jsem se dostal i k Narutovi. Hodně jsem o něm slýchal a bylo načase zjistit, jak se to vlastně má. Tehdy se vysílala Jetixácká verze s dabingem, čili jsem měl jasno, po čem půjdu.

Stáhl jsem si takto první díly a dal se do sledování. A měl jsem zase důvod, jak ze sebe dělat magora. Stačily mi první epizody, abych si začal uvazovat na hlavu šátek a vyřvávat se ve svých statusech na tehdejším ICQ (Facebook ještě nebyl veřejně přístupný), že „jestli mě někdo bude štvát, tak na něj použiju stínové jutsu“. Prostě ten začátek byl otřesný. Aspoň tedy z mého dnešního pohledu. Pak jsem ale došel k nemalému vychladnutí. Nevím, co mě napadlo jít na tehdejší fórum na Lide.cz věnovanému Narutovi s nabídkou podělení se o ty české díly i s ostatními. Takový výsměch jsem do té doby nezažil. Ani se moc nedivím, protože averze lidí k dabingu jako takovému byla vždy velká a navíc, zde to byla ještě cenzurovaná verze. Lidi se do mě hned pustili s řádnou dávkou sarkasmu a dávali najevo, že to byl vskutku špatný nápad. Já tehdy nevěděl, že to je cenzurované a ani jako dnes jsem s dabingem neměl problém. A tak mě to dost znechutilo a odradilo se s těmito lidmi dál bavit. Celkově, pak můj počínající Naruto fandom zase rychle upadl a já se dál věnoval Pokémonům. A zdálo se, že ten zajímavý rozjezd se přeci jen pomalu skončí.

To samé léto se to ale rychle změnilo. Od té doby, co jsme se přestěhovali z baráku, jsme měli internet i televizi od jistého poskytovatele. A ten dával čas od času limitované odměny ve formě bonusových programů zdarma. Limitované v tom smyslu, že jen na nějaký čas. A tady se taky stalo, že toho léta jsme ten bonus dostali. A samozřejmě, mezi programy nebyl jen Jetix, po kterém jsem roky prahnul hlavně kvůli Sonic X, ale i Animax, jenž jsem již trochu znal díky FMA. A zde jsem hned narazil na tehdejší Digimon Trenéry (Digimon Tamers). Předtím jsem netušil, že Digimoni pokračují, respektive vůbec mají nějaké další sezóny a byla to pro mě novinka. Samozřejmě jsem využil toho, že jsme měli bonusové programy a začal to sledovat. Tak jsem viděl první díly pro mě stále nejlepší série Digimonů, kterou jsem měl tu možnost zatím vidět. Bohužel, brzy mě čekala dovolená a tak nemožnost pokračovat ve sledování. A když jsem se z ní vrátil, všechno včetně set-top-boxu, bylo v tahu. Co se dalo dělat.

Nicméně nebylo nic ztraceno. Ještě toho roku na podzim k nám jednou přišel týpek od poskytovatele televize s nabídkou. Jelikož se ta předtím zrušila, byla příležitost, jak ji mít zase. Samozřejmě, týpkovi šlo o to nás přemluvit, ačkoliv jsem dobře věděl, že bychom mohli jet na společnou anténu a vyhnout se tak tehdy pomalu ubývajícímu analogovému signálu. Touha po Animaxu ale byla silnější. Babička, která tomu nerozuměla, tak dala na mě a objednali jsme novou službu, kdy jsem si i sám vybral speciálně balíček programů s Animaxem. Bylo podepsáno, za nějakou dobu přišel jiný cápek, se kterým se babička málem pohádala kvůli jeho arogantnějšímu přístupu, ale naštěstí jsem tam byl já a vše urovnal, takže po manipulování s vrtačkou a kabely jsem měl zapojeno. A již mi nic nebránilo v pokračování tam, kde jsem v létě skončil. Jo, byl to poměrně sobecký krok, stojící nás pětikilo měsíčně více, ale na druhou stranu, nakonec výběr programů, kde bylo pár filmových, sedl i babičce a tak jsem měl docela čisté svědomí.

Měl jsem pekelné štěstí, protože zrovna v tu dobu na Animaxu končila druhá řada Digimonů a začínalo znova Tamers, čili jsem měl možnost to vidět úplně od začátku až do konce. Odpíchnutí tedy bylo od Digimonů. Ještě jsem pak koukal na Digimon Frontier, který mě už tolik nechytil. Samozřejmě, běželo tam i FMA, takže jsem na něj mohl koukat dál a další, co upoutalo můj zájem, byl Červánek, neboli Kyoro-chan. Měl jsem to ze začátku za tupou pohádku pro malé děti, ale jak jsem jen tak z hecu začal koukat, prostě mi ten malý červený ptáček a celé praštěné městečko i s nekonečnými souboji Dementa a Retarda přirostlo k srdci. Tak jsem každý večer poslušně sedával v 8 večer u Animaxu a koukal na Červánka, čehož vůbec nelituju. Pohádka jako taková to byla dost dobrá, viděl jsem úplně všechny díly, co se odvysílaly. To bylo taky poprvé po Pokémonech a Sonicovi, kdy jsem přestal řešit, že je něco pro jinou věkovou skupinu.

Samozřejmě, nezastydl jsem jen u toho. Kromě toho byl v té době Animax ještě v rozkvětu, takže tam běželo mnoho jiných bezva titulů. Začal jsem brzy koukat na nově dabovaného Naruta, tentokrát bez cenzury. Dostal se i k Bleachi, Full Metal Panic, Blood+ a co je hlavní, objevil jsem zde svoji stálou TOPku, respektive své nejoblíbenější anime vůbec a to Honey & Clover. Ze začátku jsem se nad tím ofrňoval, jelikož mi to přišlo takové divné, až příliš jemné, ale ten příběh plný monologů hlavního hrdiny, vycházející z každodenního života chudých studentů umělecké školy, mě nakonec uchvátil. Viděl jsem to takhle pak několikrát vždy, když se to vysílalo a koukal bych na to i dnes, ať už by to bylo asi po šesté spolu s druhou sérií.

Samozřejmě jsem viděl i další svoje dosavadní jedno z nejoblíbenějších anime a to Blue Gender, ze kterého jsem byl ze začátku trochu mimo. Nikdy jsem neřešil, že na něco budu koukat třeba jen jako na díl denně, nebo na dva díly týdně. Nepotřeboval jsem víc, k životu mi to bohatě stačí a rád si počkám. Tak mi stačil i Animax. Hlavně se mi líbilo, že byla většina dabovaná. To se dostávám k věci, že mně dabing nikdy nevadil a stále nevadí. Radši se soustředím na děj a poslouchám, než abych četl titulky. Nevím, zda to nazvat leností, nenáročností, či naopak pohodlností, ale vždy mi to tak vyhovovalo a nikdy jsem neměl problém. Zatímco všichni kolem hekali a hekají nad tím, jak je dabing otřesný, já si to nemyslím. Sice uznám, po letech sledování anime v originále s titulky jsem si už zvykl na japonštinu. To ale neznamená, že bych nad českým dabingem hned ohrnul rypák. Jen taková vložka, když už jsem to zmínil. Teď se vracím ke svým začátkům s anime, čímž bylo sledování na Animaxu.

S tímto jsem vyžil hodně dlouho. Táhlo se to přes další rok. Viděl jsem konečně i opěvované Death Note a před samotnou sérií i jeho hrané dorama adaptace. Mezitím se mi stalo několik nemilých událostí a zde se taktéž udál další zlom. Tehdy jsem byl na již pátém AGoA srazu, kde mě jmenovitě Toren a Iky navnadili na anime jménem One Piece. Do té doby jsem na nic, kromě tedy kdysi FMA, takhle nekoukal. Mluvili o tom, jako že je to super anime a tak vůbec. Nikdy bych předtím nevěřil, že to kdy rozjedu. Ale stalo se tak. Prostě jsem to stáhl, jedno odpoledne k tomu usedl a tím se rozpoutala moje velká One Piece mánie. Každý den jsem od té doby jel poctivě 5 epizod a za pár měsíců se dostal na tehdejší ongoing (díl 487). A to byl pro mě i další důvod, jak být z něčeho paf. Vlezlo mi to na mozek natolik, že jsem měl v Luffym svůj vzor. Prostě jsem se začal chovat jako on. Čili jako cvok. Ale s tím, že jsem i přestal na dlouhou dobu řešit své deprese a byl prostě až přehnaný optimista. One Piece pak vystřídalo Fairy Tail, které mě taktéž nemálo odvařilo. Tehdy, jak jsem ještě neměl skoro nic nakoukáno, mě vždy chytilo vše a tak i Fairy Tail, o kterém každý jistě ví své (mluvím hlavně o odpůrcích), byl pro mě jednoznačným důvodem pro další mánii. A to jsem taky navštívil svůj první Animefest (2011). Zkrátka, ačkoliv mi byl celý otaku fandom ještě trochu cizí a já se orientoval hlavně směrem OP a FT, už tak jsem se do toho jednou nohou dostával.

Netrvalo dlouho a po další návštěvě Brna, kdy jsem tam jel hlavně proto, abych viděl jednoho do té doby legendárního člena naší komunity, jsem se dostal k dalšímu anime titulu. A tím bylo Amagami SS. Prvně jsem tak kromě H&C, což bylo spíše orientováno na život vysokoškoláků, viděl kus další romance, tentokrát z prostředí střední školy, které mi bylo do té doby známo jen lehce z FMP, ale nijak blíže. Ačkoliv jsem tento titul zhlédl celý o trochu později. Jelikož jsem odmaturoval a měl tak fůru volného času, který jsem už tehdy neměl jak jinak využít, začal jsem se věnovat anime o hodně víc, než předtím.

Rozjel jsem na základě vysílání na Animefestu Beelzebuba, zhlédl Highschool of the Dead a okusil si i první svoji velkou depresi z nějakého anime, což zapříčinil titul Tokyo Magnitude 8.0. Po tomto jsem musel nasadit terapii á la pokračování v Amagami SS. Dále jsem pak navázal ve velkém stylu Code Geassem, na konci léta hned přestoupil na KimiKiss Pure Rouge, následně na Clannad a tím jsem se rozjel naplno. Lezlo mi to na mozek natolik, že jsem pak začal mluvit jako debil. Tedy, ve smyslu vnořování prvků japonštiny do běžné řeči, takže jsem byl schopen říkat „jdeme na puráž“ a tak různě. Kromě toho, i samotné japonské fráze jsem využíval poměrně hojně, se všemi svými současnými přáteli jsem se tak i zdravil a co říct... Měl jsem prostě období, které se dá nazvat jedině jako období jednoho malého weeaboo.

Můj první nástup do práce mi jaksi nevyšel a já skončil na většinu podzimu v tiskárně. Jakékoliv špatné stavy jsem každopádně zaháněl sledováním anime. Poté, co jsem skončil skoro na třičtvrtě roku jako nezaměstnaný, jsem se stal doslovným NEETem, až hikikomorim (což na mně zanechalo nemalé následky) a do sledování anime se vrhnul tak, jako nikdy předtím. To už jsem sledoval doslova každou „srajdu“, která mi přišla pod ruku. Hlavně mě popoháněla jakási soutěživost, protože lidi kolem mě byli schopni jet i celé série za den. Bohužel, jak jsem již říkal. Mě nikdy nebavilo na něco koukat ve velkém, dával jsem vždy přednost několika málo epizodám klidně i týdně. A zde jsem se přemáhal a přeháněl, až jsem si anime poměrně dost znechucoval.

Nicméně jsem pak konečně založil tento blog a začal na vše psát recenze. Ty jsem psal už i na staré AGoA komunitě, ta se však díky jistému incidentu rozpadla a mně přišlo hloupé se uzavírat do jedné, mrtvé komunity, když jsem mohl konečně začít blogovat a trochu se prosadit. No, nebudu se vychvalovat, jak jsem v tom dobrý, to víceméně musíte posoudit sami. Dělám to každopádně výhradně pro svou vlastní zábavu. Tak jsem sledoval jako o závod, již jsem plánoval hned několik conů a můj „otaku“ status se rozjel naplno. Ačkoliv jsem si pak uvědomil, že jsem si dost nalhával, že mě anime baví a jak už jsem řekl, prostě jsem se ho přežral natolik, že jsem s konzumováním postupně přestával a začal se soustředit hlavně na nově vycházející tituly, na které padá epizoda týdně.

To už jsem skoro v současnosti. Začal jsem i sbírat jak figurky, tak plakáty a můj pokoj se během několika málo měsíců proměnil v takový menší cvokhaus, který by mohl pomalu hrdě konkurovat tomu, co mají někteří doslovní japonští anime otaku. Mezitím se ovšem taky slovo „otaku“ stalo díky jisté komunitě i tabu, či jak bych to řekl. Sám jsem si uvědomil, co na východě znamená šílený fanoušek čehokoliv a je dost hanlivé, je na západě zapálený fanoušek anime, mangy a všeho kolem. Svým způsobem se to pro mě stalo spíš urážkou, za což může i fakt, že se jako otaku nazývají i ti, kteří viděli sotva pár titulů. A setkal jsem se i s případem, kdy mi člověk, který absolutně neměl k tomuto fandomu žádný vztah, řekl že v něm něco z otaku určitě je. Prostě sám sebe nazývám pouhým fanouškem anime. Stejně, jako jsem fanouškem hraných filmů, ze kterých můžu mít úplně stejný požitek. Sice jsem byl nedávno jistým člověkem nazván weebem (zkráceně weeaboo), ale nějak s tím nemůžu souhlasit. Weeaboo je otravná existence, která žije (dle západní terminologie) otaku fandomem a vlastně na tom celém není nic pozitivního. Já jsem jen fanoušek, který to nikomu nevnucuje a nepotřebuje to vůbec dávat najevo. A úplně tak tím nežije. A jak jsem již řekl, dobrý film mě může chytnout stejně, jako dobré anime. Anime pro mě není modla. Jen další z mých zájmů.

Ačkoliv je tento fandom stejně trochu jako droga, ať už říkám cokoliv. Ne, nemám potřebu na to koukat pořád. Dneska jsem se dostal i na hranici, kdy měsíce nevidím jednu epizodu a jen výjimečně se podívám na nějakou sérii v celku. Dříve to bylo ale trochu horší. Co jsem vypozoroval, po delší absenci čehokoliv z tohoto fandomu, ať už se jedná o obrázky, hudbu, či samotné anime, jsem pociťoval jistý stesk, či jakoby mi něco chybělo. Takhle, když jsem byl skoro dva týdny s neotaku kamarádem, jsem většinu času cítil divný smutek, ze kterého mě až zázračně vytáhla náhodně hrající japonská hudba ve filmu. Ano, možná jsem byl magor, možná už mi to vlezlo na mozek až moc, ale jedno je jisté - v tomto fandomu pokračuji, i když svým vlastním, ležérnějším tempem. Ať už jej omezím jakkoliv, stejně se nevyhnu tomu, že se budu nadále rozplývat nad dokonalostí či roztomilostí některých anime postav, že budu mít rád japonskou hudbu, že si vždy rád zkouknu typickou školní anime romanci a že mě tento fandom bude doprovázet možná i po zbytek života.

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.