Můj první a zároveň i poslední letní tábor | Ryuu.blog
Kategorie: Kronika

Můj první a zároveň i poslední letní tábor

Můj první a zároveň i poslední letní táborByl to můj vůbec první letní tábor, na kterým jsem kdy byl. Bylo mi ani ne 13. Kvůli tomu, že jsem si poslední léta stěžoval, že je jenom trávím doma, jsem z nepochopitelných důvodů přistoupil na matčin nápad, že by mě hned dalšího léta přihlásila na tábor. Nejel bych, kdyby se tam se mnou nechystal jet tehdy i můj nejlepší kamarád Petr.

Slovo dalo slovo, sotva jsem přijel z dovolené z Bulharska, už jsem si zase balil věci a druhého dne se již spolu s Petrem vydal autem ku místu, odkud se mělo vyjíždět. Vše, co zde budu popisovat, je už podepsáno dobou a tak vše nebude nějak moc detailně. Ale pokusím se shrnout vše, co jsem si z té doby zapamatoval.

Před autobusem jsme dostali jakési papíry s předmluvou, byli tím označeni za „Rejdaře“ a nic nám nebránilo nastoupit do autobusu spolu s ostatními dětmi, ze kterých jsme v tu chvíli neznali vůbec nikoho. Petr po chvíli, kdy se vyjelo, zahlásil, že „na žádný tábor už nikdy nepojede“ (moc dlouho mu to netrvalo, tedy) a celou cestu jsme sledovali film, do kterého mi pořád zacláněl nějaký týpek v čepici, který seděl o pár sedaček přede mnou. Po doražení na místo jsme ještě museli nějaký kus cesty ujít, než jsme se dostali asfaltovitou cestou okolo lesa až do tábora jménem Jiskra. V rychlosti museli najít své kufry a pak nás čekalo pro začátek asi to nejhorší – hledání chatky, do které bychom mohli zaplout. Ti starší dostali povel, aby nám pomohli s kufry, kdy protože jsem vypadal sotva na 9, se mě hodlal ujmout taky jeden ze starších s tím, že popadl můj kufr a ptal se, do jaké chatky to má odnést. Nezbylo mi, než pokrčit rameny, protože jsem žádnou ještě neměl a stejně, kufr těžký nebyl a neměl jsem problém si jej odnést na místo sám. 

  

Nebudu popisovat celý začátek, který byl samo sebou těžký. Věděl jsem, že zde budu muset chtě nechtě strávit celé tři týdny, což byla ohromná doba. A jisté počítadlo v hlavní budově vedle jídelny jsem chtěl, aby se co nejdříve přetočilo na den odjezdu. Upřímně, těšil jsem se na to od toho dne každým dnem. Když už jsem u té jídelny, zde bych se jen okrajově zmínil o tom, že nikdy nezapomenu na borůvkové knedlíky á la fail, které byly stylem houskové knedlíky a na to prsklé borůvky. Když jsem nedávno četl jistý článek, který kuchyni právě v tomto táboře kritizoval, jen jsem se musel nostalgicky pousmát.

Každá z věkové skupiny měla určitý typ her a programu. Pulci se vydali cestou Neználkova dobrodružství, Potápky zase prožívaly dobrodružství ve stylu Jumanji, my, Rejdaři, měli prokletí aztéckých bohů (což se mi hodně líbilo) a Posádky zase Pána prstenů (dneska bych se z toho… jak to říct slušně… asi zbláznil). Tady jsem taky prvně našel aspoň malé zalíbení v tom vžití se do příběhu. Už přesně nevím, o co u našeho příběhu šlo, ale ze začátku nás navštívili jakoby duchové (což byli ve skutečnosti lidi navlečení ve svítících oblecích a přišli z temného lesa), kteří odvyprávěli svůj příběh a my měli za úkol splnit postupně úkoly, které nám zadají a tím jejich duše osvobodit. Neskutečná šaškárna, ale jak říkám, bylo potřeba vypnout od pochyb a vžít se do toho, protože to za to nakonec stálo. V rámci toho jsme se museli naučit jistý „rituál“, který se prováděl posléze každého večera a ve kterém šlo o napnutí plachet, zahlášení kapitána, atd. Docela nápadité. Jen si z toho bohužel už skoro nic nepamatuju.

  

Program, musím říct, byl nabitý. Každé ráno jsme měli rozcvičku, pak jsme celý den dělali všemožné aktivity, kdy jich bylo tolik, že si vybavuju fakt jen zlomek. Ale obsahovalo to mnoho výletů po přírodě, sbírání borůvek i hub, a tak dále, prostě hromada věcí. Nezapomenu na výbornou hru, kdy prvnímu člověku ze skupiny byl odvyprávěn příběh a on pak musel doběhnout k dalšímu, říct mu co nejvíc z paměti, ten zase k dalšímu a takhle jej předat asi pěti lidem, kdy na konci z toho samozřejmě vznikl neskutečný paskvil. Také jsem mimochodem přišel k chuti, co se týče paštik a jogurtů, protože se naše svačiny skládaly hlavně z rohlíků buď tedy s jogurtem, či paštikou. Do té doby jsem paštiku jako takovou moc nemusel, ale zde mi tak zachutnala, že na ni dodnes nedám dopustit. Asi třikrát za celou dobu jsme byli i na výletě do jedné malé vesničky a tam samozřejmě i do obchodu, který jsme vždycky vzali stylem sarančat.

Teď bych se chtěl ale zaměřit spíš na lidi, o kterých se mi mluví nejlépe a nejsnáze, protože si je i nejvíc pamatuju a jen díky nim to tam bylo takové, jaké to tam bylo. Abych nezapomněl zmínit, byl tu s námi dokonce po celou dobu dneska herec z Ordinace, tehdy asi 12-letý Láďa Ondřej, kdy se o něm mluvilo jako jen o někom, kdo hraje v reklamách, ale víc jsem o něm nevěděl. Dělal dokonce maskéra Petrovi, který se přihlásil do hudební soutěže, kdy já ho nakonec jen uváděl. Ale to bylo jen mimo něco, co bych býval úplně zapomněl.

Vedoucí byli super a naše spolubydlící s Petrem jsem již zmiňoval. Jen se časem tak nějak to, jak se kdo s kým bavil, měnilo. Lukáš, kterého jsem popsal jako člověka s bujnou fantazií, si strašně vymýšlel. V tu dobu bylo venku krátce GTA San Andreas a on si doslova vytvářel své vlastní zážitky ze hry a podal to tak, jakoby ta hra byla úplně dokonalým simulátorem života. No, nakonec vše, co řekl, byl jeden velký výmysl, protože ani GTA V není takové a počítám, že další verze do toho budou mít taktéž hodně daleko. No a Lukáš se nejdřív hodně kamarádil s Petrem. Nějak se to zvrtlo a po ani ne půlce tábora jsem s ním byl kamarád zase já a Petr naopak někdo, koho nemusel. Slušná VKV. Ale to není zdaleka všechno. Ještě tu byl jeden člověk jménem Honza. S ním jsem si neskutečně padl do oka. Bohužel, ostatní ho moc nemuseli, naopak, ačkoliv si s tím tedy Honza moc hlavu nelámal, ale prostě byl to takový outsider. Dost mě mrzí, že já měl ještě období, kdy jsem se chtěl ostatním spíš zalíbit a tak i přesto, že jsem ho bral jako fajn kamaráda, jsem i občas řekl něco špatného na jeho účet jen proto, abych neztratil před ostatními reputaci. Ale už tehdy mi to z úst moc nešlo. Dneska bych se vykašlal na všechny a kamarádil se s ním i přesto, že by měl někdo řeči. Ale stejně to nic moc nepokazilo. Zažili jsme mnoho srandy, kdy ani nebudu nějak podrobněji komentovat třeba situaci, jak se nám oběma naráz zachtělo uprostřed jednoho výletu na záchod (pozn. ne na malou) a my tak byli donuceni vykonat naši potřebu na zahrádce před okny jednoho baráku. Což - když člověk musí, tak holt musí.

Samozřejmě, aby ta VKV nebyla jen taková „mezi námi chlapy“, čekalo mě i menší letní vzplanutí, tedy typicky jen z mé strany. Nemohl jsem si pomoct, ale zalíbila se mi jedna z tamějších holek, která byla taky s námi ve skupině. Znáte takové ty scény z filmu, kdy první postava kouká na druhou, kdy ta druhá jí něco říká, ale první ji vnímá ve zpomaleném záběru a je z ní úplně mimo? Tak přesně to se mi stalo, živě si to vybavuju. Byla snad i o dvě hlavy vyšší, ale ani svým tehdy ještě dětským citům jsem neporučil. O to hůř, že se líbila i Angelovi, takže jsme byli oba dva na stejné lodi už jen proto, že jsme prostě neměli žádnou odvahu jí to jakkoliv naznačit. Tím pádem to nakonec dopadlo tak, že si našla někoho úplně jiného, s kým se pak dokonce i držela při výletech za ručičku a my s Angelem měli prostě smůlu. Což, to jen, abych nevynechal tuto dětskou milostnou tragikomedii.

Nikdy nezapomenu na puťák, který se konal někdy ke konci tábora a kdy jsme šli desítky kilometrů lesy, loukami, poblíž Temelína, až k řece, kde jsme trávili čas pod stany a nebo na vodě jakožto praví vodáci. Taktéž mi v hlavě uvízne taková celotáborová olympiáda, což byl neskutečný zážitek. A nebo naopak to, kdy jsme byli rozřazeni náhodně do dvojic a museli se celou noc prostřídávat a pak chodit po stanovištích a zapisovat venkovní teploty, kdy na mě vyšlo vstávání někdy asi ve 4 ráno. Taktéž ale nezapomenu na to negativní, protože Petr se ukázal v pravém světle. Zde jsem poznal, že to je neskutečně falešný člověk. Už po pár dnech vedle mě odmítal sedat, kdy dal najevo, že mu vadí, že si stále sedám vedle něj a pak se choval i tak nepříčetně, až mě dovedl k breku (ano, z lítosti, že se chová takhle, ačkoliv jsem ho považoval za nejlepšího kamaráda). Jeho následné ospravedlnění, že „přece vím, že v Praze je dobrý kámoš,“ bylo akorát hřebíčkem do pomyslné rakve přátelství. Jsem na druhou stranu rád, že jsem poznal, co je zač.

Celkově musím říct, že ačkoliv jsem se i přes všechny tyto zážitky a poznání stále těšil každým dnem domů, neskutečně jsem si to tam užil. Ke konci, kdy se skupinově zpívaly písničky na rozloučenou, jsme s Lukášem dokonce řvali jako želvy. Po skončení tábora jsem i přes to všechno odmítl jet na jakýkoliv další. Až dneska, po více než 10 letech, toho trochu lituju. Nikdy jsem se tím pádem už nedozvěděl odpověď na hádanku jednoho našeho vedoucího, ve které se jednalo o člověka, co se dostal před dva výtahy, kdy jeden vedl do nebe, druhý do pekla a před ním dvě postavy, z nichž jedna lhala a druhá mluvila pravdu. Ale co se dá dělat, mám aspoň zajímavé vzpomínky, které neomšely ve stínu případných dalších ročníků. Byla to jedinečná zkušenost, na kterou budu vždy vzpomínat jen v dobrém.

Po hodinách hledání se mi úspěšně podařilo narazit i na fotky z té doby, z nichž jste mohli některé vidět v článku (první zkušenost, kdy mi to ani Google nehodlal najít, ačkoliv jsem psal a hledal pod tunou kombinací. Nakonec jsem se k tomu čistou náhodou proklikal přes úplně jiný web.) První závěrečná fotka tedy zobrazuje naši olympijskou skupinu Pohodářů a na druhé jsem taky já (nápověda - takový ten lehce odstrčený týpeček s kačerovskou čapkou). Paradoxně u nás, Rejdařů, toho bylo z fotek nejméně.

  

Komentáře

Přidat komentář >

Nebyly přidány žádné komentáře.