Kategorie: Kronika

Tohle je konec

Tohle je konecKonečně jsem zasedl, abych napsal svůj poslední článek (možná nejen) letošního roku a ohlédl se nejen za tím, jak probíhal po stránce osobní, ale udělal tradičně i žebříček toho nej z herní, filmové a i další sféry.

Do tohoto roku (2018) jsem vstupoval s těžkou úzkostí. Život jsem měl defakto dopředu naplánovaný a vůbec jsem se netěšil na to, jak si na vše budu zvykat a jestli to vůbec bude možné. Naštěstí jsem vzal rozum do hrsti a v únoru se rozhodl své nejistotě vzepřít. Od té chvíle jsem se opět vrátil do své kůže a začal si čas jen sám se sebou a se svými koníčky opět užívat. Ale nebyl by to správný rok, aby se obešel bez nějakých těch negativ. První rána mě potkala v létě, které považuju za jedno z nejhorších posledních let – dozvěděl jsem se něco, co bych nejradši nikdy nevěděl a co mě bude zřejmě ovlivňovat ještě hodně dlouho. K tomu mě provázely deprese, energie na nule a tak jsem s tímto byl rád, když už léto skončilo a přiblížil se podzim, který mám jako roční období vůbec nejradši. Hned ze začátku podzimu jsem dal zrodu svému dítěti, které bylo v plánu už dlouhou dobu. Tedy projektu s názvem AsiaGeek, který mě od té chvíle neustále naplňoval. Vlastně non-stop jsem na něčem dělal, byl pod časovým tlakem a nebyla chvíle na přemýšlení o tom, jak je všechno jinak na houby. I možné ideální zakončení roku se neobešlo bez dalších perd – jedna byla kvůli zpackaným narozeninám a druhá přišla přesně na Boží hod vánoční. Tedy, v druhém případě klasická deprese, na jejíž existenci jsem do té chvíle úplně zapomínal. Ale silná a na dva dny mě absolutně vyřadila z normálního provozu. A jak, že je to teď, na úplném konci? Nakonec lepší, než drátem do oka.

Do příštího roku si nedělám kdovíjak velká předsevzetí, ani iluze, a zůstávám u „možná“. Možná zase udělám nějakou životní blbost, u které jsem předtím zarytě tvrdil, že „už nikdy víc“. Možná se rozhodnu pozměnit svůj severský vzhled. A možná je tohle můj poslední deníčkovský příspěvek na tomto blogu. Nebudu říkat nic jistě, protože jak to znám, jakmile něco takového vyslovím, udělám pravý opak. Teď ale k něčemu záživnějšímu – k mým osobním žebříčkům z několika zájmových kategorií.


Nejlepší con

Jako každý rok, ani tento jsem nevynechal jediný český con zaměřený na téma anime, mangy a vůbec Japonska obecně. Dokonce i na Crwecon jsem přispěchal z práce jen, abych se do ní zase za pár hodin vrátil. A kromě Natsuconu, na kterém jsem byl značně společensky unavený, přišel kvůli pozdnímu příjezdu o část programu a kde mě potkaly další věci doteď zanechávající pachuť na jazyku, tu nebyl žádný, na který bych musel vzpomínat ve zlém. Ale který byl opravdu ten nejlepší?

Připravte si fanfáry, protože letos to u mě vyhrál Akicon – jediný con, který mě jaktěživ nezklamal a který mi pokaždé udělal z už tak kouzelného podzimu ještě kouzelnější období.



Nejlepší hra

Nebýval jsem moc velký hráč. Tedy, jako malý ano, ale s internetem jsem se ubral spíš cestou tvořivosti a hry šly postupem času na úplně jinou kolej. Nicméně k hrám chovám stále dobrý vztah a čas od času si rád vyzkouším nějakou tu novinku. Letos jsem jich neměl tolik, ale přesto jsem zažil hodiny dobré zábavy. Znovu jsem odehrál Final Fantasy XV, tentokrát PC verzi a prožil jeden z nejlepších herních zážitků vůbec. Nebo jsem propadl Gleaner Heights, další hře s farmařením, jíž následoval podobně laděný, i když odlišný Graveyard Keeper. Naopak, Far Cry 5 mě nezaujalo tak, jak mělo. Tak co je tím vítězem?

Ano, je to Assassin’s Creed: Odyssey. Neskutečně jsem se na tento díl těšil, protože zbožňuju starověké Řecko. A dostal jsem víc, než jsem čekal – hlavně zajímavý příběh s volbami, které i mají menší důsledek a samozřejmě hodiny zábavy při infiltraci základen, či zkopávání silnějších nepřátel z vyvýšeného místa, abych tím vykompenzoval svou nevýhodu v nízkém levelu. Jen je paradoxem, že hru nemám stále dohranou, ale to není tím, že by mě přestala bavit – jen je to jako s každou hrou, co hraju. Jsem schopen najednou přestat hrát a třeba se k ní nevrátit i roky.



Nejlepší film

S návštěvou kina a obecně sledováním filmů se rok od roku rozjíždím víc a víc. A tak mi neunikla spousta filmových novinek, často i v den premiéry. Ať to bylo Ready Player One, Avengers: Infinity War, příjemný Solo nebo některé perličky, jako překvapivě dobré české Po čem muži touží. I na tomto poli se ale našly velké kazy, jako ukrutný Plán útěku 2. Co je tedy mým letošním vítězem?

Filmový Marvel a jeho výtečný Venom. Vtipná, zábavná, prostě skvěle napsaná sólovka, která tak trochu rebeluje v časových linkách.



Že by konec? Jo, je to tak. Nakonec jsem tento člověk pojal krátce. Hodiny se s ním psát a upravovat, to mi za to, že si to přečte jen pár lidí, nestojí. Už tak je to ztráta času, který bych mohl využít… hm… třeba pro sebelítost? I když, tu mám už v plánu na další rok, tak ji pro tuto chvíli mohu vynechat.

Takže by se hodilo asi popřát do nového roku, že? Ale to by bylo neupřímné, protože to nejlepší samozřejmě přeju jen sám sobě. Tak tedy užívejte těch zbylých pár hodin, co do dalšího roku zbývá! A pokud jste to dočetli až sem, je to fajn. Možná na sebe budu dál upozorňovat jen na své FB stránce, či na Instagramu. Kdo ví...

Komentáře

Přidat komentář >

, - odpovědět
Pěkné shrnutí. Nejvíce jsem rád za AsiaGeek. Jedná se o doopravdy super projekt a jsem za něj rád :-)

„Čas si vymysleli lidé, aby věděli, od kdy do kdy a co za to.“ Jan Werich