Kategorie: Kronika

Z deníčku blogotvůrce #02 - Soumrak mravokárců

Z deníčku blogotvůrce #02 - Soumrak mravokárcůV tomto díle se podíváme na to, jak jsem strávil víc než týden ve společnosti umělé inteligence, rozhořčil se nad jednáním mravokárce, stanul po pěti letech na lyžích a pozastavil se nad problematikou návštěv kina sólo.

Než se pustíme do druhé „epizody“ mého deníčkového zápisu, poprosil bych každého návštěvníka článku o hlasování v anketě. Jak jste si mohli všimnout, titulní obrázek je trochu clickbait. (I když odpovídá obsahu článku, postavička z Fate je skutečně na lyžích.) Záměrně jsem se rozhodl spojit provokaci, brzké téma Aprílu a sociální průzkum k tomu, jak moc typ takového titulního obrázku zvedne, či nezvedne návštěvnost mého skromného a zapadlého blogu.

P.S.: Pro hlasování zaškrtněte možnost a klikněte níže na tlačítko „hlasovat“.

Kvůli čemu jste sem zavítali?
Počet hlasů: 41

Velká pánská jízda

Už jak jsem sliboval na konci svého minulého zápisku, v plánu na měsíc březen pro mě byla účast v jisté pánské jízdě, kterou jsem už jednou absolvoval. Nikoliv v reálném světě, ale v tom virtuálním. Final Fantasy XV překvapivě vyšlo už dva roky po PS4 verzi i na Windows a já měl jasno, že si to dobrodružství strašně rád zopakuju a oživím. Vtělil jsem se tak do role prince Noctise a na skoro dva týdny propadl fantastickému, rozlehlému světu a všemu, co nabízí.

Upřímně, po očistci, co jsem si zažil předešlou řadu měsíců, to bylo nesmírné odreagování. Denně jsem i na skoro desítku hodin sedával před obrazovku a často se skoro musel až přemlouvat k tomu, abych si dal na zbytek dne pauzu. Kam s hrdiny následně zajedu, co tam budu dělat a co stihnu cestou, jsem si pečlivě plánoval a dlouhé cesty autem nedopatřením přeskočil jen v jednom případě. Mou společností byly prakticky jen umělé, ale živě působící inteligence ve formě čtveřice Noctise, Gladiola, Prompta a Ignise. A ať si říká teď kdo chce, co chce, bylo to super.

Rozhodl jsem se tentokrát plnit questy poctivě a tak mých 40 hodin hraní bylo čistě o ježdění z místa na místo a plnění úkolů. Zkrátka jsem se nehnal kupředu, protože jsem už bezpečně věděl, co mě čeká. A tak nějak jsem ani nechtěl, aby tohle dobrodružství skončilo. Naprosto mě hra pohltila a stala se na zhruba týden neodmyslitelnou součástí mého života. Ať už je ale hra dobrá sebevíc, za nějakou dobu se začne ohrávat. U posledních questů jsem pomalu pociťoval, jak mé nadšení klesá. Takhle to mám vlastně u všeho – nadšení vystoupá exponenciálně k výšinám, chvíli se tam drží, ale pak stejně rychle exponenciálně klesne. Pak se začnu zejména u hry i vztekat. Že Chocobo běžel na úplně opačnou stranu, že mi do záběru lezly stromy, nebo že se občas hra zasekla a chvíli načítala. Tak nějak doufám, že byli sousedi ušetřeni mého dost hlasitého projevu.

To mě popohnalo k tomu, abych ve vší spokojenosti s postupem ve hře a defakto všemi splněnými vedlejšími úkoly již postoupil v příběhu. Poctivost se vyplatila a já si tak nezažil horory, jako u prvního hraní. Tam jsem neměl dost vysoký level a pozdější fáze hry pro mě byla dost náročná. Tady to byla skoro doslova procházka růžovou zahradou a hru se mi podařilo dokončit celkově za 52 hodin. Paradoxně jen o pět hodin déle, než u mého prvního hraní na PS4 před dvěma lety. A to jsem myslel, jak nepřeskakování cestování všechno protáhne – skoro opak byl pravdou.

Vím, není to nic proti tomu, kolik času tráví v hrách jiní hráči (stovky, ba i tisíce). Ale mně tohle bohatě stačí. Hru jsem si užil na maximum a v momentě, kdy jsem se tématu začal přejídat, jsem došel i uspokojivého konce. Tedy, sám o sobě uspokojivý moc není, ale téměř na 200% se mi vyplnily mé představy o tom, jak by mé druhé hraní mělo vypadat.

I když samotný herní příběh neshledávám kdo ví jak dobrým, to téma bratrství, skvěle napsané úhlavní postavy a uvěřitelnost živoucího světa zkrátka hře nikdy neupřu. Bylo to peckovní dobrodružství, od nějž si ale dám teď na chvíli pauzu. A až se vydýchám, hurá na DLCčkové epizody! A samozřejmě i na rozšíření Comrades.


Soumrak mravokárců

Občas se vyplatí řídit pravidlem „mlčeti zlato“ a raději některé věci přehlížet. Osobně, když mám s někým problém, radši si dvakrát rozmyslím, než něco řeknu a většinou zachovám spíš tichý mír, než abych si zadělával na problémech. Jenže jsem na druhou stranu člověk, co nerad mlčí v případě, že někdo rýpe do něčeho, co se ho týká, nebo se celkově probírá problematika, ke které má co říct a co uvést na pravou míru. Normálně by se mě jeden slova nedořezal, ale když jde o neshodu, jsem schopen hádat se a argumentovat bez ustání do konce věků.

Abych uvedl dobrý příklad, který mě málem stál můj současný profil na Facebooku - na jisté diskuzi se dva lidé vyjadřovali k tomu, proč někteří nevystupují pod skutečným jménem. Pro mě velmi choulostivé téma. Ještě, než budu pokračovat, zmíním to, že já si zakládám na anonymitě a oddělení své skutečné identity od té, pod kterou vystupuju na internetu. Často se setkávám s nepochopením hlavně v řadě těch, kteří jsou pomalu schopni na internet umístit naskenované klíče od baráku. Zkrátka, ať si dělá kdo chce, co chce, já nebudu mimo úřady nikde zmiňovat své jméno, ani se zbytečně ukazovat. Nemám toho potřebu a pod touto identitou funguju úplně normálně. Každý, zejména z bližších přátel, mě takhle zná i ve skutečném světě. A basta!

No, tedy zpět k oné diskuzi. Pravidlo „mlčeti zlato“ mi v ten večer trochu uklouzlo a já se holt oněm lidem k věci vyjádřil. Samozřejmě jsem si naběhl a jeden z nich začal „chytře“ argumentovat. Evidentní pitomeček, který si striktně zakládal na pravidlech a kromě osočení z toho, že porušuju pravidla Facebooku, uvedl i příklad s tím, že takhle by on mohl třeba začít krást, protože stejně, jako já, by se rozhodl nerespektovat pravidla.

Tedy, příklad s kradením je blbost sama o sobě, protože fiktivním jménem nikoho na rozdíl od onoho kradení nepoškozuju. Jo, neřeknu, kdybych pod tou identitou dělal podvody, či podobně. Ale nedělám ani jedno. Zkrátka stejně, jako tu, vystupuju pod přezdívkou, pod kterou mě lidi znají. On si celkově Facebook v tomto dost protiřečí. Cituji část ze samotných pravidel: „Jméno na vašem profilu by mělo být to, kterým vás přátelé oslovují v běžném životě.“ (zdroj: podpora Facebooku). A jak myslíte, že mě přátele oslovují? Nikoliv jménem, ale přezdívkou. No, řekněte mi... Není to celé postavené na hlavu?

V každém případě jsem po pár řádcích diskuze usoudil, že s takovým člověkem se bavit nebudu a slušně mu to dal najevo. Zmocnil se mě každopádně strach, že mě nahlásí. Chvíli jsem litoval, že jsem vůbec reagoval a radši nedržel jazyk za zuby, ale stalo se a tak jsem doufal, že vše dobře dopadne. Do dalšího dne se nic nedělo, i když jsem stále měl takový divný pocit. Večer jsem zalehl k televizi, když mi najednou volal sourozenec. Někdy v 9 hodin - říkám si, co může chtít? Vystřelil jsem z postele poté, jakmile se mě zeptal, jestli mi náhodou zase nezablokovali Facebook.

Tahle noční můra mi stačila jednou. Stala se mi před víc než rokem, i když tehdy to nebylo kvůli fiktivnímu jménu, ale závadným reklamám, které jsem vědomě šířil. Ztratil jsem 7 let střádané historie a i když jsem si pro jistotu zálohoval svůj současný profil, stejně tak jsem ani o něj nechtěl přijít. Samozřejmě na mě po nervózním zapnutí počítače vyskočila žádost o potvrzení, či změnění jména s tím, že mě někdo nahlásil. Hned jsem věděl, odkud vítr vane a že mě s téměř 100% jistotou nahlásil ten ubohý mravokárce z diskuze.

Vše naštěstí dobře dopadlo a já zase jednou obešel už tak proděravělý systém Facebooku. Onen člověk ihned letěl do blokace, i když doteď mám chuť ho za tento ubohý čin poslat slušně do háje. No, poslání silné negativní energie na jeho účet snad postačí, jen bohužel neuvidím následky, ač bych rád. Takovíhle pitomečci mi vaří krev, jen když na ně pomyslím.

Vším, co jsem napsal, bych chtěl každopádně vyjádřit mou nelibost k lidem, kteří se nejen, že se až striktně drží občas absurdních pravidel, ale jsou schopni na druhé donášet, či je nahlašovat jen proto, že oni sami jsou dokonalí mravokárci. Sám nejsem nějaký velký rebel. Když vidím smysl, dodržuju pravidla, nedělám problémy a rozhodně nechci nikomu škodit. Ale když mi třeba na přechodu svítí červená, z obou stran nic nejede a ani v dálce nic nevidím, zkrátka přejdu a na zelenou ve většině případů nečekám. Jistě, třeba v Ústí nad Labem se za tohle dávají pokuty, ale já z Ústí nejsem. V mém městě se na tohle nebere zřetel.

Rozhodně si netroufám jako třeba jeden z mých kamarádů, který je schopen se díky jednoduchému triku prodrat frontou a dostat se tak pohodlně na její začátek. A překvapivě, nikdo mu na to nic neřekne, nikdo si na něj nic nedovolí. Zkrátka mu to projde a pokaždé. Tohle bych si sám nedovolil, ale i tak ho v tomto naprosto obdivuju a jen bych si mohl přát, abych měl takovou odvahu, jako má on. Život bych měl ještě jednodušší.

Konec chození okolo horké kaše. Mravokárci jsou holt zlo a bohužel my, kteří neškodíme, ale občas si nějaké pravidlo s dobrým úmyslem obejdeme, se s nimi budeme nadále potýkat a dostávat do problémů. Dokud je to ale jen v rámci virtuálního světa, ještě se to dá. Horší, kdyby se něco takového dostalo do reality. Tam nevím, jak dlouho bych se udržel na uzdě a jestli by mě to nestálo i třeba víc, než dva zuby.


Po pěti letech na lyžích

Lidi, co o mě nic nevědí, mě mají z prvních dojmů automaticky za ajťáčka, který je pořád zalezlý pouze u počítače a venek vidí jen ze svého okna (pokud se nerozhodne zatáhnout závěsy). Je sice pravda, že u počítače trávím ohromné množství času a pokoj je taková moje svatyně klidu a míru, do které se vždy rád uvrhnu, abych dobil energii. Nicméně už od dětství jsem naopak sportovně založen. Pamatuju si dokonce, že než jsem okusil kouzlo prvních počítačů (cca konec 90. let minulého století), byly pro mě veškeré ajťácké záležitosti, či vůbec hry, něčím divným a nejevil jsem o to sebemenší zájem.

Ale to je spíš námět pro jiný článek. Tady jsem chtěl jasně naznačit, že fyzický pohyb mi není cizí. Fyzicky nejsem stavěn nejhůř a zkrátka i dlouhá chůze do neznáma mi dokáže činit obrovské potěšení, nesrovnatelné s tím, jaké mám ze sledování filmů, či hraní her. V létě se většinou nevyhnu dlouhým túrám, dovádění ve vodě, či jízdě na kole. Se zimou je to horší, protože na lyžích jsem dopředtím stál naposledy před 5 lety (dokonce jsem tu o tom i psal, i když jde o skrytý článek) a až do letoška se nějak nedostal k tomu, abych se na ně po takové dlouhé době zase postavil.

Nicméně se mi poštěstilo a i když jsem se potýkal s nejistotou, jestli mi to ještě půjde, nebo jestli mě to vůbec bude bavit po těch letech, rozfofroval jsem peníze jinak určené na hry a předposlední víkend vyrazil na jednu středočeskou sjezdovku. První den jsem se zúčastnil večerního lyžování a to po boku sourozence. Sice jsme se rozešli co se týče způsobu sjezdu, kdy já jsem odkojený na lyžích, zatímco sourozenec přesedlal na „prkno“. Ale ve výsledku to nerozhodlo o požitku.

Jak jsem se předtím bál, poznal jsem, že jedna jízda a byl jsem zase na úrovni jako před 5 lety. Tedy, nemám nějaký styl, nohy se mi rozjíždí a rozhodně nepředvádím žádnou profesionální krasojízdu. Ale užívám si sjezdy po svém. Jak se normálně držím při zdi, zde se nespokojím s ničím jiným, než s rychlostí a nerovným terénem, občas při sjíždění způsobujícím ten úžasný pocit návalu adrenalinu.

Na sjezdovce se objevil i zástup jakýchsi studentů, kteří nejen, že měli očividně dost upito, ale rozhodli se sjíždět kopec s loučemi v ruce. Jenže já se nechtěl jen koukat - já chtěl jet i v sestavě za nimi. Což jsem si také splnil. Já si holt umím udělat velkou radost i z maličkosti, až blbosti, a tuto vlastnost bych neměnil.

Druhý den byl ovšem sourozenec lenivý a protože jsem měl půjčené lyže na dva dny, byla škoda toho nevyužít. Nechal jsem se tedy z chalupy vykopnout na kopec sólo a zajezdil si v lehce lonerském stylu. Sotva vysvitlo slunko, jenž prosvítilo celou sjezdovku, už jsem končil, což mě na jednu stranu trochu mrzelo, na druhou to naprosto stačilo. Nohy jsem skoro necítil, jak byly otlačené z nepohodlných, těžkých lyžáků, ale nad ten pocit, že jsem i konec zimy nakonec využil k něčemu pro mě až nostalgickému, byl k nezaplacení. Nějaké modřiny a otlačeniny mi tak vůbec nevadily.



Sám do kina

Už bych pomalu článek uzavíral, ale vzpomněl jsem si na další téma, o kterém bych chtěl napsat. Od začátku roku jsem šeredně zanedbával návštěvu kina a i když byla nabídka filmů v zimě docela slabá, uteklo mi pár, které jsem chtěl vidět. Jako třeba Zmenšování, jenž jsem prošvihl jen o pár dní, ale holt si na něj počkám, až ho dají v televizi.

Protože se čas nových Avengers blíží, potřeboval jsem ještě zavčasu doplnit své portfolio sólovek. Po zhlédnutí nového Spider-Mana, který mě překvapivě hodně mile překvapil, jsem se sebral a skočil si do kina na Black Panthera. Ten si podle mě vedl na popcornovku dobře, taktéž se mi líbilo zpracování zejména Wakandy a její originální kultury propojené se silnými prvky sci-fi. V posledních dnech března jsem si taktéž zašel na Ready Player One a nechal se tak unést osmdesátkovou nostalgií, skvěle nabušenou akcí a i dobrým příběhem. (Navštívil jsem i Rudou volavku, ale k té se raději nebudu vyjadřovat, protože absolutně nebyla mým šálkem kávy.)

Proč o tom všem ale mluvím? Protože už dva roky chodím do kina většinou sám. Do té doby jsem se striktně držel myšlenky, že kino je společenská záležitost a závisel tak na rodině, nebo na kamarádovi a podíval se tam jednou za uherský rok. Pak jsem ale pochopil, že do kina nepotřebuju doprovod.

Vím, že by mi spousta lidí teď řekla, že by do kina sama nikdy nešla a kdesi cosi. Ono když vidím, že pak taková individua chodí i na záchod ve dvojici, jsem naopak rád za svou samostatnost. Celkově mi přijde, že lidstvo to s tou společenskostí přehání a že se najde málokdo, kdo si vystačí jen sám se sebou. Když takhle sedím v kinosále a zaznamenám, že se v něm sejdeme třeba i tři takoví, co si zajdou na film sami za sebe, ihned se uklidním a vím, že na tom zkrátka není nic špatného, nebo divného.

Jak jsem již řekl, z filmu mám i snad mnohem lepší požitek, než když tam jdu s někým. Ten někdo může být třeba hlučný – chroupat popcorn s otevřenými ústy, srkat pití, či i třeba nahlas cucat lízátko. Sem tam si i zakašlat, nebo hloupě komentovat děj. A to bez ostychu a ohledu, že tím může rušit ostatní. A nebo ten někdo může být i opačného pohlaví, což je už úplně v háji, protože sám sebou člověku ničí koncentraci. Zkrátka, nějaké cucání, srkání, mletí pantem, nebo snaha si člověka omotat okolo prstu, patří třeba do kavárny. Do kina jedině s klidem a plným soustředěním na plátno.


Už epilog?

Ano, ano. Přesně tak. Tentokrát čtyři skromná témata postačí. Spíchnuto horkou jehlou, ale i tak doufám, že se to aspoň dalo číst. Za clickbait se nakonec omlouvat nebudu, spíš naopak, dle ankety a návštěvnosti zvážím, zda v tom nepokračovat i nadále. Jo, holt provokace, to je moje. A komu to vadí, má vždy možnost odejít.

Měsíc utekl jako nic. Skvěle jsem si zahrál a i zasportoval. Jen incident s mravokárcem mi zvedl žluč. V každém případě cítím čím dál větší nával chuti pokračovat ve všem, co dělám teď, bez nutnosti cokoliv násilně měnit. Jsem se současným stavem věcí naprosto spokojený a náležitě si to užívám.

A co, že mě čeká v dalším měsíci? Protože jsem podcenil potenciál nového Far Cry, do Montany se vydám o něco později, či až se mi podaří hru sehnat za ne tak vysokou cenu. Holt předobjednávky mají své kouzlo. Ale snad to bude jen v řádu dní - ten nátlak a oslavování hry ze všech stran moc dlouho nesnesu. Jinak vím, že ohledně herní sféry mě čeká i něco na konci měsíce, ale to si nechám jako takové překvapení ve formě článku. Na projektech, v nichž se angažuju, se taktéž víceméně aktivně pracuje, takže i to bude možná předmětem dalších kapitol.

Tak zase příště!

Komentáře

Jméno
Předmět
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

, Reakce odpovědět
Bavilo mě to číst, máš takový příjemný styl psaní a tématicky taky moc fajn.
odpověděl(a)
Díky! Na to, že jsem to splácal víceméně v rychlosti a bez pravé písařské energie, se to očividně aspoň trochu podařilo.
, Feedback odpovědět
Ahoj,
tenhle styl psaní se mi u tebe líbí. Můj osobní život není tak bohatý, jak ho popisuješ ty, ale i tak - hlavní je, že tě to takhle baví. Mě baví klid a čas sám na sebe. Ale kdo ví, co budu provozovat za pár let ke své zábavě...
Provokativní obrázek musím pochválit - správně, správně! Tak to má být. :D
K tomu kinu - přesně, jak říkáš. Jdu na film a chci si ho užít, žádný pitomý rušení! Nemám sice takový komfort výběru multikin jako v tvém domovském městě, ale i v mám mám jedno kino a přinejhorším půl hodiny cesty a jsem v krajském městě, kde se dá zajít na cokoliv... Do budoucna hodlám taky začít chdoit na fily do kina. Má to své kouzlo... ale když já se u filmu rád sytím popcornem... :D Však mě znáš.
Když jsem na poprvé četl "omotávání kolem prstu", lehce mi vypadlo jedno písmenko v posledním slově a říkal jsi - jako jak to myslí? A pak mi to došlo. Už jsem se lekl, protože ani moje bohatá představivost na to nestačila. :D
odpověděl(a)
Díky za reakci!
Že jednou za sezónu někam vyrazím a většinou je to chalupa, fakt není bohatý život. :D Stále je to 99:1 pro to, že trávím čas v absolutní samotě.
A ať to je omotávání okolo prstu nebo toho druhého, v případě opačného pohlaví to vyjde nastejno. ;)
, - odpovědět
Nefunguje hlasovanie.
odpověděl(a)
Nutno označit možnost a dole kliknout na „hlasovat“. ;)

„Žádný člověk není tak bohatý, aby mohl koupit svoji minulost.“ Oscar Wilde