Kategorie: Kronika

Z deníčku blogotvůrce #03 - Cítím se jak Bitcoin

Z deníčku blogotvůrce #03 - Cítím se jak BitcoinA jsem tu zase s dalším deníčkovým zápisem do své kroniky! Dozvíte se, jak Bitcoin souvisel s mou náhle pokleslou náladou, jak jsem se na chvíli stal herní běhnou, proč sleduju pořady pro ženské, nebo jaký mám vztah k Marvelovkám.


Prolog

Že bych z toho udělal měsíčník? Samozřejmě, to nebyl můj záměr. I jsem přemýšlel, jestli se na vydání nějakého článku kroniky pro tentokrát nevybodnout. Ale nakonec jsem si předem sepsal několik témat a než, abych je rval do dalšího článku a udělal jej na čtení příliš úmorným, jsem se rozhodl už potřetí po sobě vydat záplavu nejen svých zážitků, ale i myšlenkových pochodů. Jak to tak bývá, většinou se děje pravý opak toho, co ohlásím. Kdybych řekl, že odteď budu psát každý měsíc, najednou by to pro mě byla přítěž. Takže ne – dál budu psát tehdy, kdy mi to bude vyhovovat.

Jinak samozřejmě stále platí můj průzkum z minula týkající se mé strategie „clickbaitovských“ náhledů. Ty jsem se rozhodl nahazovat i nadále, ačkoliv jejich podstata stále částečně odpovídá tomu, co naleznete i v článku. Takže pokud chcete, hlasujte v anketě níže!

P.S.: Pro hlasování zaškrtněte možnost a klikněte níže na tlačítko „hlasovat“.

Kvůli čemu jste sem zavítali?
Počet hlasů: 41

Cítím se jak Bitcoin

S mým psychickým rozpoložením to holt nejde pořád po jedné přímce, ale někdy vznikají i pořádné grafy. Jak jsem poslední dva měsíce prožíval přímo euforické pocity z nově nabyté svobody a užíval si věcí takových, jaké byly, najednou se vše opět začalo lámat.

Samozřejmě, nebylo tak zle, jako celé měsíce předtím. Jen mě pomalu přestalo bavit vše, co mě předtím v pohodě naplňovalo a já upadl do stavů, kdy jsem zkrátka nevěděl, co mám dělat, aby mi bylo opět hej. Dost závidím lidem, kteří se drží na stabilní náladě a kdykoliv vstanou, cítí se pořád stejně. Já, když vstanu se špatnou náladou, bývá to buď otázka jednoho dne, nebo i třeba celých týdnů, po které se cítím mizerně a jakoby bez radosti do života a maličkostí, které mi k ní většinou bohatě stačí.

V takových chvílích se v mé hlavě mísí všelicos – od asociálního pohledu na vše kolem, celkovou zahořklost, až po doslova šílené nápady. Někdy bych se nejradši sebral a zmizel do neznáma. Třeba se vydal trabantem Jižní Amerikou (mimochodem, naprosto výborný cestopis – doporučuju všema deseti). Co mě ovšem od takovýchto šílených nápadů brzdí, je nutnost chodit do práce a v druhé řadě finance. Tedy, nemám problém si našetřit úplně na cokoliv a slovo „mizina“ je pro mě naprosto cizí. Jen, kdybych měl vysněné miliony, nejlépe miliardy, bylo by vše přece jen o dost jednodušší.

Za milionovým snem jsem ale již vyrazil a to právě díky Bitcoinu, jemuž samotnému a jeho alternativním variantám bych rád věnoval zbytek této kapitoly. Vše začalo už před zhruba dvěma lety, kdy mě kamarád seznámil s tím, co to Bitcoin je a protože jsme se oba shodli na vidině lehkého výdělku na něčem otřelém, jsem se o tuto problematiku začal víc zajímat. (Kdo neví, jak Bitcoin funguje, tak šupita dupita dohledat!) Tehdy se Bitcoin držel ještě na stovkách dolarů a tak jsem po malých kousíčkách jen tak experimentoval, sem tam nakoupil pár jednotek a sem tam je vyhodil do něčeho, co se nakonec ukázalo být jedním velkým podvodem.

Až minulý rok v létě (2017) jsem se odvážil nakoupit víc jednotek a postupně je nastřádat do celkem poloviny Bitcoinu. Tehdy se cena držela na zhruba 4 tisících dolarech za jeden Bitcoin. No a tento krok se vyplatil, protože už od podzimu začala cena stoupat. Bohužel jsem hloupě zpanikařil a Bitcoiny prodal, když se držely těsně pod 10 tisíci dolary. Abych následně litoval, když ještě nabraly a během dalších týdnů vylezly až na 20 tisíc. Doteď si tento neuvážený krok vyčítám.

V každém případě jsem vydělal víc než 200% na tom, co jsem do toho vložil a i to bylo příjemné. Kromě Bitcoinu existují ještě takzvané altcoiny, tedy alternativní kryptoměny, na které jsem se obrátil poté. Tak mé investici podlehl třeba Litecoin, nebo můj oblíbený Nem. Nejhorší je, když se člověk rozhodne investovat a cena najednou začne prudce klesat. Na začátku nového roku mě čekalo velké vychladnutí a propad. Tedy, Bitcoin se během pár měsíců dostal zpět na skoro 6 tisíc dolarů za jeden a strhnul s sebou samozřejmě i ostatní kryptoměny. Takže namísto, abych si vydělal, jsem začal silně prodělávat a můj „americký sen“ se začal pomalu rozpadat.

Nicméně jsem se rozhodl věřit slovům jistého investora, který měl zatím pokaždé zajímavě přesné prognózy, využít poklesu a investovat do Bitcoinu znova. To se ke mně připojil kamarád a společně jsme do této kryptoměny vrazili po 5 tisících. V současné chvíli se začalo po hororech s ještě větším poklesem blýskat na lepší časy a vypadá to, že cena opět leze pomalu, ale jistě, zpátky nahoru. Nejlépe do nekonečna a ještě dál!

Opravdu těžko říct, co se uděje. Jen pevně doufám, že se naplní předpovědi a já se pak budu moct spokojeně poplácat a pochválit se, že jsem podruhé nezpanikařil a počkal. Může to být za rok, za dva... nebo už na podzim. Kdo ví? Ale snažím se věřit, že mi právě kryptoměny pomohou aspoň částečně k mému snu finanční nezávislosti. Docela mě mrzí, že jsem do toho neskočil už dřív, ale to je jen takové co by, kdyby. A třeba v roce 2014 by jen málokdo řekl, že něco takového virtuálního za pár let předběhne i hodnotu zlata.


Opět farmářem

Ve svém minulém článku jsem naznačil, co se chystá – že se tento měsíc vydám do Montany díky novému Far Cry. Myslel jsem, že mě to chytí a upadnu do toho podobně, jako do Final Fantasy XV minulého měsíce. Tedy, že se to stane dočasně součástí mého života. Jenže opak byl pravdou.

Než jsem hru pořídil, neustále jsem pendloval na všemožných stránkách, přes které bylo možné Far Cry 5 zakoupit levněji, ale cena ani po týdnu nechtěla klesnout. Politoval jsem, že jsem ji nepořídil ještě v předprodeji. Dokonce jsem opět někomu naletěl a nebýt skvělého systému PayPalu, který může svědomitě konkurovat kterékoliv fyzické bance, své peníze bych nedostal zpět. Až jsem narazil konečně na solidního prodejce a hru si pořídil za celkem slušnou částku.

Což o to – hra mi běží skutečně krásně a bez záseků. Zalíbil se mi třeba systém společníků, kde jsem si mohl sestavit svou „holčičí“ ozbrojenou partu, také mě docela zaujal temný příběh plný náboženského fanatismu a v neposlední řadě bizarní fungování světa, kde může člověk jen tak nasednout k cizímu člověku do auta a nechat se „unášet“ kdo ví kam. Ale něčím mi to nesedlo natolik, abych si k tomu udělal hlubší citový vztah a bavil se hrou tak, jak bych měl. Sice se chystám dojet příběh – přece jen, už jsem obsadil dvě území a finální je nadosah. Nicméně bych nakonec měsíc duben rozhodně této hře nepřipsal na účet a spíš ji přestavil na druhou kolej, jako něco, kde jsem strávil dobrou desítku hodin, ale nějak si to ani neuvědomuju.

Mezitím jsem se stal doslova herní běhnou. Nevěděl jsem, do čeho bych píchl, co bych začal, nebo znova rozjel. Za oběť mi padlo třeba DreadOut, hororovka, která mi na Humble Bundle účtu ležela už nějaký pátek. Nebo jsem se na chvíli vrátil k PS3kovému remaku Golden Axe. Jenže ani jedno mě nechytilo tak, jak bych chtěl. Aby toho nebylo málo, na chvilku jsem se vrátil i ke Stardew Valley a horlivě rozjel novou hru s novými cíli. Nicméně mě určitá nejmenovaná věc od dalšího hraní odradila a já se tak dostal do menší pasti, že zkrátka nevím, co hrát a že se mi ani nic moc nechce.

Každopádně na základě Stardew Valley jsem zabruslil do vyhledávání na Steamu, zda se nenajde nějaká zajímavá alternativa. Samozřejmě by se jinak našla, ale v tomto případě mě 3D kabátek nových Harvest Moonů vůbec neláká a ten úplně původní pro NES by byl zase příliš dalekou cestou do minulosti. Pod tagem „agrikultura“ jsem se následně čistou náhodou dohledal hry jménem Gleaner Heights, která vyšla teprve před nedávnem (konec února 2018). A po zjištění, že nejde jen o prachobyčejnou hru s prvky farmaření, ale pixelové retro RPG s jistým temnějším podtónem, mi to pomalu nedalo spát. O hře se mi potom i zdálo, ačkoliv jsem ji ještě neměl zakoupenou, protože jsem se nad 10 eury trochu cukal. Ale docukal jsem se, zaplatil tuto docela směšnou sumu a vrhl se do zbrusu nového herního světa.

Jen jsem hru zapnul a chvíli hrál, pomalu jsem začal mít chuť hrát přestat a nechat si vrátit peníze. Když je člověk rozmazlený z do dokonalosti vyladěného Stardew Valley a pak se mu do ruky dostane něco, co dokonalost připomíná jen zdaleka, je to velmi těžká aklimatizace. Už jen, že každá herní minuta trvá vteřinu (24 hodin tudíž 24 minut na den), že mi ubývá výdrž pomalu jen tím, že se hýbu, nebo že obyvatelé městečka stále dokola opakují ty stejné linky, když na ně člověk promluví, mě v prvních hodinách hry neskutečně dožíralo a nevěděl jsem, jestli tohle vůbec chci hrát.

Ale měl jsem dobrou motivaci. Kromě okamžitého hledání, která z ženských obyvatelek městečka kdesi v horách stane po mém virtuálním boku, mě zaujala právě ona tajemná atmosféra a skrývané tajemství, jež mnozí připodobňují třeba seriálu Twin Peaks (který jsem neviděl, ale zhruba vím, co je ústředním motivem).

A tak jsem zápolil s úmorně pomalým postupem hrou - snažil se pochopit mechaniky, jak co funguje, čím si ve hře nejrychleji vydělám, kde si vylepším nástroje, za co si je vylepším, jak vůbec dojdu vytouženého odhalení „zahradníka“, atd. Nutno říct, že když je motivace, i na něčem špatném si člověk začne nacházet to dobré. Jakmile jsem konečně slušně vydělával na sklizni, zakoupil slepice (které ne a ne snášet vejce), nebo dokonce začal s chovem krav (jež jmenuju po videoherních hrdinkách), zjistil jsem, že jsem schopný u hry trávit i 6 hodin v kuse a čas letí jako nic. Dalo by se to nazvat až posedlostí, kterou jsem musel skoro násilně potlačovat.

Zkrátka – po víc než 25 hodinách ve hře mám stále co objevovat. Z obyvatel jsem zatím dostal jen střípky některých důležitějších informací. Klíčové je na ně mluvit a mluvit, dokud se nepřestanou opakovat a nesvěří se. Ne nadarmo je jedna položka ve statusu hráče nazvaná „hřích“, takže jestli mi pak někdo prozradí, že on je tím „zahradníkem“ a navíc to ještě bude postava, kterou jsem se rozhodl nastěhovat si do svého virtuálního baráku, asi mě čeká zajímavé herní dilema. Ale to bych předbíhal – možná věci tak dramatické nebudou. Nevím, nechám se překvapit.

V každém případě jsem se do farmaření opět ponořil naplno a i když si myslím, že Gleaner Heights zdaleka nepokoří (skoro)dokonalost Stardew Valley, zažiju s touto hrou ještě spousty dlouhých a zajímavých chvil.

Vtipné přitom je, že si člověk sestaví herní PC, aby si mohl zahrát nejnovější pecky, ale ve výsledku mu všechny ty takzvané „pecky“ vydrží maximálně pár minut a pak se na dlouhé hodiny vrátí k něčemu, na co by mu pomalu stačila napíchnutá brambora. Ale zase je lepší mít jistotu a případně si to nové aspoň vyzkoušet, než nevědět a nevážit si pak i takovýchto méně náročných hříček.


Sleduju pořady pro ženské

Upřímně je mi proti srsti, jak je svět nastaven, respektive jak vychází z něčeho, co je tu od samotného vzniku lidstva. Jinak řečeno, každý „normální“ člověk mi bude vždy předkládat, že jako zástupce mužského pohlaví bych měl správně dělat to, co tomuto pohlaví náleží – tedy pít alkohol, rozmnožovat se, být tělesně nabušený od hlavy až k patě, či koukat na partu stejně oděných týpků, kterak se honí za kulatým blbincem (pardon, ale fotbal opravdu nemám v oblibě – jinak řečeno, nesnáším tenhle sport). Být zkrátka testosteronem nabitý lovec, sběrač a šiřitel genů.

A já takový nejsem. Samozřejmě někde uvnitř cítím, že by bylo správné takový být, jenže taktéž vím, že kdybych se snažil jít sám proti sobě, akorát bych došel neustálé nespokojenosti a přetvářce. Dělám tak, jak uznám sám za vhodné a lidé, kteří jsou schopni do mě neustále hustit rozumy a co bych měl a neměl jako „muž“, mi akorát způsobí ztopoření prostředníčku a nezájem o další snahu jim aspoň zkusit porozumět. Neříkám tím, že bych byl nějaká měkota – mám sice zvýšenou empatii a porozumění, ale občas mi primitivní pudy také lezou na mozek. Nicméně nemám potřebu dělat úplně vše, co ti takzvaní „normální muži“ údajně dělají.

Je pro mě tedy docela běžné, že jsem o bezesných nocích schopen naladit třeba televizní kanál TLC. Ano, to je ten kanál, který se zaobírá životními styly a občas na něm běží neskutečné voloviny. Samozřejmě, když dávají něco o rozmazlené zbohatlé puberťačce, jejíž jedinou starostí je déšť, který jí překazil plány na velkolepou narozeninovou párty, i mně to přijde dost stupidní a kladu si otázku, co něco takového člověku nižší společenské vrstvy dá. Ale když třeba přijde na pořad 90 dní do svatby, dostane mě to na úplně jinou kolej zájmu. (Můj podrobnější rozbor první série ze začátku roku 2018.)

O co, že tam běží? Jednoduše – pojednává to o několika američanech, či američankách, kteří si své vyvolené našli skrz zahraniční seznamku, či se s nimi poznali v samotném zahraničí a nyní se chystají tyto vztahy na dálku proměnit v normální. Natáčí je přitom kamera, věčně se tam brečí a je to jedno velké drama plné občas až podivných charakterů. A i když si myslím, že s kamerou za zadkem je snadné přehrávat a záměrně si vybudovat popularitu, já osobně se tím nesmírně bavím.

Sám jsem se do podobné šlamastiky také namočil (jen bez kamer a jiných záznamů). To je tak, když se člověk zblázní a myslí si, že si něčím šíleným změní život k lepšímu – tedy, ano, změní, ale v trochu jiném smyslu a někdy se to ukáže být spíš takovou životní chybou s následným sebepoznáním. Naštěstí jsem zavčasu vycouval a tak teď můžu jen v pohodě s čistou hlavou zasednout k televizi a bavit se tím, jak jsou prezentované páry naprosto nekompatibilní a k jakým bizarním situacím to nakonec vede. Svým způsobem je to zlomyslnost – ale kdo nedá na své pocity a jde přes mrtvoly, ten sám se brzy stane mrtvolou, i když třeba jen chodící. Za blbost se platí.

Když takový pořad sleduju pravidelně každý týden, dramata mezi účastníky mi svým způsobem přirostou k srdci a mě pak zajímá, jak to s nimi bylo dál. Naštěstí, 90 dní do svatby je série, která staví i na tom co bylo před a po, tudíž se už v květnu můžu těšit na další a mnohé páry vidět počínat si po tom všem utrpení (a třeba zažívat nová). Mimo to je můj Instagramový účet nyní nabitý sledováním vybraných jedinců, což působí divně, když jsem je do té doby viděl jen jako televizní „hvězdy“.

Abych se dostal k pointě – je mi jasné, že pořad tohoto typu je spíš ženskou záležitostí a já si tedy kazím svou jakoukoliv maskulinitu už jen tím, že mě to zajímá. A je mi to upřímně docela jedno. Někdo by mě mohl i osočovat z toho, že se sám nepěkně bavím životy ostatních, ale ten svůj nežiju. No... Kdybych nežil, tak sem ani nepíšu. Můj život se jen liší od ideálů ostatních. Mám svůj způsob, jakým ho chci žít a zkrátka rád nezúčastněně sleduju to, co bych sám zažít už nechtěl. (Hlavně ne podruhé.) A ano, bavím se tím. Lidská blbost a nelogika v jednání je někdy prostě zábavná. A ne, neznamená to, že tomu občas moc dobře nerozumím. Však jsem taky jen člověk.


Co mě táhne k Marvelu

Nikdy jsem nebyl kdo ví jakým fanouškem superhrdinů. Jak jsem nečetl knihy, tak mě ani komiksy nijak nelákaly a zkrátka celé šílenství šlo mimo mě. Nicméně jsem vyrůstal u televize a stal se ze mě za ta léta obrovský fanoušek kinematografie obecně. Proto jsem se v úsvitu této své vášně dopracoval i k filmům, jako byl původní Spider-Man (bohužel ne součást konkrétního univerza), postupně i k Iron Manovi a zde prvně pořádně přičichl k tomuto filmovému univerzu.

Abych řekl pravdu – z počátku mi to nic neříkalo. Když jsem viděl před dlouhými lety prvně Avengers, absolutně jsem se nechytal a nechápal, jak to někoho může bavit. Dobrá, znal jsem možná trochu Iron Mana, ale ostatní postavy mi byly vesměs cizí a já nevěděl, na co to vlastně koukám. Jenže nejsem člověk, co když se jednou zklame, hned zahodí do jednoho pytle celek a distancuje se. Postupem času jsem si našel zalíbení ve filmové sérii Thor, kdy zkrátka moje náklonnost severské mytologii je kdesi ve mně silně zakořeněna. A dal šanci i mému ne už tak oblíbenému Kapitánu Amerikovi.

Co mě na jakékoliv ať už filmové, herní, nebo kterékoliv jiné sérii zaujme, je vzájemná návaznost titulů, chronologie a vůbec propojení. Baví mě to zkoumat, dávat si dohromady detaily, nebo sestavovat časové linky. Dopracovávám se takhle nejen k jednotlivým titulům, ale celým sériím, což mi velice rozšiřuje obzory (proč myslíte, že jsem se stal téměř odborníkem na sérii Drakengard/NieR a to za pouhých pár měsíců?). Mimo herní sféru mě takhle zaujala třeba série Cloverfield (od klasického food-footage, až po nejnovější Paradox), nebo z většího retra Lesní duch a navazující tituly zahrnující hrdinu Ashe.

A vrátím-li se k Marvelu, po této stránce je to přímo vyžití. Samozřejmě, nemluvě o komiksech, ty mají tolik časových linek a návazností, že z toho jde jednomu hlava kolem. Koukl jsem se takhle defakto na každou filmovou Marvelovku, mimo seriálové série a automaticky si tak vytvořil aspoň malou znalost toho, jak tamější svět funguje, kde má jaká postava své místo a jak spolu všechny souvisí. Nebudu zapírat – většinu filmů jsem viděl jen jednou. Kromě tedy Iron Mana, Thora a prvního Kapitána Ameriky. Ale někdy mě zaujala až pokračování, jako v případě Strážců Galaxie, které jsem původně vůbec nemusel, ale druhým dílem si mě překvapivě získali.

Sledování dalších filmů z filmového Marvel univerza se pro mě tak stalo následně normou. Ať už jsem koukal s ročním zpožděním doma díky HBO (např. Spider-Man: Homecoming byl pro mě příjemným překvapením), nebo to riskl a zašel si do kina (Thor: Ragnarok byl trefou do absolutní černé). A tak jsem koukal a koukal, až jsem se skoro nezáměrně připravil na nejnovější týmovku Avengers: Infinity War.

Popravdě, jak jsem oba předešlé Avengery moc nemusel (dobrá, oba budu muset zkouknout ještě jednou – hlavně jedničku), tady jsem se i těšil. Kromě toho, že jsem většinu postav už bezpečně znal, se tam zkrátka měly objevit všechny mé oblíbené (vč. Strážců, ze kterých jsem měl radost). Neváhal jsem tedy a zakoupil si vstupenku do IMAXu (co jsem se dočetl, klasická 2D verze je ochuzena o širší pole obrazu) a jednoho znaveného odpoledne po noční vyrazil na další sólo kino jízdu.

Na to, jak byl sál poměrně dost narvaný, jsem chytil luxusní místo krásně uprostřed plátna a navíc se to kolem mě hemžilo tichými diváky, takže mi do toho nikdo nežvanil, nesmrkal, ani hlasitě nepojídal popkorn. Měl jsem naprostý klid, dobrý flek a obraz se díky IMAX technologii krásně vmístil přede mě a já nemusel koukat všude kolem na obří plátno a stěžovat si, že mě z toho bolí oči (jako se mi stalo u Ready Player One – takový zážitek bych nerad opakoval).

Abych se ale dostal k Infinity War, tam nebudu spoilerovat. Jen řeknu, že ačkoliv jsou mé dojmy podivně smíšené, přikláním se tomu, že zklamán vůbec nejsem. Líbilo se mi, jak se příběh zaměřoval odlišně na jednotlivé týmy, které zkrátka pojil jeden úkol, ale rozděloval způsob, jakým ho chtěli splnit. To samé, že největší prostor dostali právě oni Strážci Galaxie, nejméně prostoru můj neoblíbený Kapitán Amerika a záporák Thanos se nezdál být úplně bez charakteru. Jen chyběla nějaká lepší motivace k jeho činům, ale to není pozdě za rok napravit.

Avengers vždy měli za hlavní úkol pobavit a být velkolepou popcornovou jízdou. To se tu samozřejmě podařilo na jedničku. A i když si stále myslím, že k dokonalosti má celek daleko, sem tam mi v hlavě blýskne nějaká myšlenka, nějaká teorie a natěšení na to, co nás čeká příště.

Uzavřel bych to tak, že jsem v tomto fandomu dobrou jednou nohou namočený a leč to pro mě není nic, z čeho bych doslova šílel, užívám si to jako zajímavé filmové univerzum. A těch není nikdy dost!


Epilog

Dalo by se říct, že jsem prožil další pohodový měsíc. Jen ke konci mě trochu vyvedl z míry poškrábaný mrazák důsledkem špatné manipulace. Aneb když pořídíte něco, co vypadá jako nové, ale protože máte stryka, který neumí s věcmi zacházet a dávat si pozor, vám je po vykládání z auta povrchově dokáže během několika vteřin znehodnotit. Ale co už – nálepka chmury zakryje.

Penězi jsem tento měsíc také nějak nešetřil – opět jsem rozjel novou herní sbírku a v záchvatu rozjařenosti jsem si zakoupil dvě akční figurky. Ale jak se chlácholím, čas od času to neuškodí a než se v něčem omezovat, když na to mám prostředky, to si radši tu radost udělat. Venku začíná být i konečně teplo, na což jsem se celou zimu těšil, protože byla přece jen až moc dlouhá. Takže brzy hurá jen do trenek!

A abych nezapomněl – vyšel očekávaný druhý díl Příběhu Japonska! Amatérského dokumentu o historii Japonska, na němž pod záštitou AMzone plně spolupracuju. Banner níže vás na něj přesměruje, případně se můžete kouknout i na první díl a doplnit si tím chybějící znalosti.

Život jde dál a já mám jasno, co je předemnou. Květen bych měl zahájit tradičně, ale zakončit až nezdravě společensky. Samozřejmě s Mírou! Bude se hlavně konat další Animefest, což je pro mě naprosto nutná akce. Kromě toho se uděje i něco jiného, čímž se mi splní další takový menší sen, ale nebudu předbíhat, o tom až posléze.

Takže jestli hvězdy dají, jsem tu za měsíc zas!

Komentáře

Jméno
Předmět
Text
  b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Nebyly přidány žádné komentáře.